Nejoblíbenější a nejpodařenější filmovou adaptaci románu Boženy Němcové natočil režisér František Čáp v roku 1940. Postava uvážlivé stařenky se stala ztělesněním laskavosti, moudrosti a mravnosti. Film posiloval češství v těžkých dobách německé okupace. Výtvarné řešení se opírá o populární ilustrace Adolfa Kašpara. Téměř ideální je i obsazení všech rolí. Nenechte si ujít setkání s Ratibořickým údolím, Starým bělidlem, Barunkou, Viktorkou, kněžnou i komtesou Hortensií. Přepis obrazů venkovského života vyšel vstříc obecné představě o vizuální podobě národní klasiky.
Proškovy děti netrpělivě očekávají příjezd své babičky na Staré bělidlo. Po selsku ustrojená žena si je hned získá laskavostí a moudrostí. Stejně snadno naváže vztah se sousedy, kteří se jí záhy začnou svěřovat se svými bolestmi. Nejvíce starou ženu dojme příběh šílené Viktorky, jež se jako dívka zamilovala do myslivce, odešla s ním a snad šťastně žila. Muž však na vojně padl a ona se vrátila do rodné vsi. Nedokázala už ale žít mezi lidmi, bloudila po lesích, až ji jednou za bouřky zabil padající strom. Této nešťastnici už babička nemohla pomoci. Je tu však Kristla a její Jakub, který má odejít na čtrnáct let na vojnu, a pak kněžnina schovanka Hortensie, která se trápí pro lásku k malíři. Když si babička získá náklonnost paní kněžny, přimluví se za mladé dvojice a také získá místo pro chudáka Kudrnu.