Jako první host se dnes večer představí tanečník Jan Tománek, kterého moderátor uvede slovy, že se proslavil mimo jiné tím, že tančil v televizní soutěži s Ivanou Chýlkovou. „Přišlo mi to jako vrchol v tom, že jsem si to s Ivanou strašně užil a že už bych se na ten taneční parket nikdy nevrátil,“ říká s tím, že dokonce předem tušil, že jeho taneční partnerkou bude právě Ivanka, a proto byl ochoten zhubnout deset kilo, opustit místo porotce v soutěži a vrátit se ve dvaapadesáti na taneční parket. „Já jsem si to tak strašně považoval,“ dodává. „To, že jsem měl možnost ji poznat jako takového nádherného komplexního člověka, s takovou nádhernou něžnou duší, ochotného, milého, chytrého, je strašně příjemné.“ V další sezoně se ale do divácky úspěšné soutěže vrací opět jako porotce, což může mít z hlediska popularity u tanečníků i u diváků také svoji stinnou stránku. „Jako porotce nemůžete čekat, že budete oblíbený,“ vysvětluje. „Spoléháte se ale na to, že budete dělat dobře svoji práci a že to snad nakonec lidi přijmou.“ A jak tedy vnímal hodnocení porotců z perspektivy soutěžícího on? „Když dva tři měsíce trénujete, jste do toho natolik vtažen, že každé křivé slůvko vnímáte jinak, než když tam sedíte jako porotce nebo i divák. Na parketě zcela ztratíte objektivitu. Někdo se projeví na parketě, někdo až v šatně nebo doma. Ale projeví se úplně všichni,“ přibližuje emocionální rozpoložení tanečníků během soutěže. Jan Tománek je mimo jiné také spoluautorem knižního rozhovoru Tancem na vrchol, jenž mapuje příběh taneční dvojice Tara Bohak a David Odstrčil, kteří se v roce 2022 stali historicky prvním českým párem, který získal titul mistrů světa v kategorii profesionálů v tanečním sportu. „Je to takový velký počin v malém sportu,“ popisuje autor s tím, že je to první knížka z prostředí tanečního sportu a že ji svému synovci Davidovi a jeho taneční partnerce slíbil. „Slíbil jsem jim, že když se stanou mistry světa, že společnými silami napíšeme knížku o té jejich cestě, která není jenom veselá a usměvavá. Je náročná a komplikovaná.“ Ostatně tancem prý žije celá jejich rodina. Na příkladu toho, jak probíhala před 17 lety jedna z jeho prvních hodin přípravy na soutěž s moderátorkou Jolanou Voldánovou, pak vysvětluje, že v tanečním světě je intimní zóna jinde než v tom běžném. „To ale neznamená, že na základě toho, že někomu vstupujeme do intimní zóny, s ním hned máme nějaký vztah,“ zdůrazňuje. „Hodně párů, které spolu dlouhodobě tančí, projde nějakým osobním vztahem, ale ne často to vydrží, protože ta kariéra je dlouhá a ten stres ze soutěží, rank listů a tak dál je natolik velký, že je to často zlomí i v tom osobním životě. Každý nemá štěstí jako já!“ uzavírá v narážce na svoji manželku, která se také věnuje tanci.
Dále přivítáme sympatickou mladou zpěvačku a herečku Rozálii, která vzbuzuje pozornost nejen svým mimořádným talentem, ale nedávno upoutala také tím, že na jednu společenskou událost dorazila oblečená v pytli, na kterém bylo napsáno, že rychlá móda je na pytel. „Vždycky jsem se strašně snažila vymódit, dala jsem si na tom tak záležet, a oni mi pak řekli, ale prosím tě, tobě by slušel i pytel,“ vysvětluje Rozálie a předvádí své zcela originální boty, které vznikly recyklací ze starých lodiček, tenisek a zbytků kůže. Na osobitý styl odívání si Rozálie vůbec potrpí, jak nám ukáže na několika fotografiích z dalších společenských událostí Jan Kraus. „Teď jsem chytla takovou novou energii,“ říká mladá umělkyně o své práci, „protože jsem vystoupila z agentury a dělám sama sobě manažerku. Takže si dělám takové krásné koncerty. Teď jsem například byla v Ostravě ve stand up comedy klubu, což jsem přesně chtěla, protože jenom nezpívám, ale i vyprávím příběhy, které souvisejí s těmi písničkami, a je to do jisté míry taková stand up. Koncertní one woman show tomu říkám.“ S agenturou se rozloučila, protože se jejich představy o jejích vystoupeních rozcházely. „Jakmile mě někdo začne do něčeho nutit, tak já už jdu rovnou hlavou proti, i kdyby to byl třeba dobrý nápad. Vždycky si na to musím přijít sama,“ prozrazuje o sobě Rozálie, která vystupuje s harmonikou. „Mám starou harmoniku, a o to mladší si připadám sama,“ vtipně glosuje. „Tuhle jsem vzala tátovi. On ji pořídil někdy v devadesátých letech v bazaru, ale je tedy ze třicátých let. A už jich moc není, takže to tehdy udělal opravdu dobře.“ A i když se věk akordeonu sem tam projeví nějakou trhlinkou v měchu, prý ji nikdy nenechal ve štychu. „Když jsem přijela do New Yorku, stalo se přesně tohle. Měla jsem mít koncert, a najednou uniká vzduch, ale ta díra nebyla viditelná.“ Opravu nakonec zvládla pomocí toaletního papíru, který jistí otvory dodnes, jak nám Rozálie ukáže přímo na svém nástroji. To, jak se na akordeon hraje, si pak nadšeně vyzkouší i sám Jan Kraus, který konstatuje, že je to těžké jako prase. „No je no,“ přitakává Rozálie. „Váží to asi osm kilo. A já si sama zpívám, sama povídám, sama si to tahám, sama si řídím, sama si postavím tu scénu, sama si ji sbalím. Dávám harmonice svoji lásku. Nic jiného už mi v životě vlastně nezbývá. Takhle jsem dopadla. Mám jenom auto a harmoniku!“
Na závěr se představí politický vězeň Viktor Dedera, který byl v 80. letech jako voják z povolání odsouzený a uvězněný za „rozvracení republiky“ a vykonstruovanou špionáž. Celkově si ve vězení odseděl sedm a půl roku, propuštěn byl až v roce 1990 s koncem komunismu. V tak zvané cele smrti pobýval nějaký čas i se sériovým vrahem Ladislavem Hojerem. Posledních dvacet let žije ve Velké Británii. „Původně jsem se chtěl věnovat divadlu,“ vysvětluje pan Dedera, který začínal jako dětský herec v Divadle Husa na provázku, „ale můj otec chtěl, abych měl nějakou náhradní školu.“ Místo vysněného studia konzervatoře v Praze tak nastoupil ke studiu střední vojenské školy v Žilině, kterou také dokončil, a v hodnosti rotmistra nastoupil k dělostřeleckému útvaru v Plzni. „Měl jsem závazek na osm let,“ dodává s tím, že se snažil z tohoto závazku nějak vymanit. „Řidič, který jezdil u kontrarozvědky, mi poradil, co mám dělat: korespondovat si s příbuznými v zahraničí. Jelikož můj strýc žije v New Yorku, tak jsem je začal kontaktovat, začal jsem kontaktovat i lidi v Západním Německu, a všechny ty kontakty jsem hlásil kontrarozvědce.“ Doufal, že se tím pro ně stane nespolehlivým a bude moct odejít z armády. „To se v té době tak dělalo,“ přibližuje. Jemu to ale bohužel nevyšlo, a naopak skončil v base za to, že poslouchal vtipy namířené proti komunistickému zřízení. O jaké vtípky se jednalo? K jakému trestu byl odsouzen? A co všechno se od svých spoluvězňů odsouzených k smrti dozvěděl? To a mnohem více se dozvíme v dalším premiérovém dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause na Primě!