S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za rybáři na zamrzlou mořskou pláň, na ostrov Kihnu, kde po staletí vládnou ženy, a do kouřové sauny, která byla kdysi také udírnou
Mrazivý únor nebývá zrovna nejpříznivějším měsícem k návštěvám severu Evropy. I malé Estonsko je promrzlé až na kost. A Baltské moře? To se proměnilo v jednu velkou ledovou pláň. Nastává čas užít si jednoho ze symbolů estonské zimy, ledových cest! Vedou z pevniny na ostrovy nebo přes zálivy. Možná si říkáte: "Jasně, jako u nás přes Lipenskou přehradu." Jenže na rozdíl od České republiky jsou estonské ledové silnice úřady schválené, opatřené dopravními značkami a platí tu přesná pravidla.
Po zamrzlém moři se dá dojet až na ostrov Kihnu, jenž byl po celá staletí kotvištěm rybářů a lovců tuleňů. Dnes na ostrov hledí s úžasem celá Evropa, protože se zde uchovala řada tradic. Místní ženy tu dodnes pletou ponožky a rukavice, zdobené po generace stejnými ornamenty, a zpívají písně, z nichž některé jsou pravděpodobně staré dva tisíce let. Na ostrově měly vždy hlavní slovo, protože muži bývají celé týdny na rybolovu. Ale chlapi z Kihnu se rozhodně necítí být "pod pantoflem". Každý Estonec vám řekne, že oženit se s "kihnunkou" je terno, protože ostrovanky své muže ctí.
Na zamrzlém moři lze kromě aut zahlédnout i sněžné skútry. Patří rybářům. Vydávají se mnohdy až několik desítek kilometrů do mrazivé pustiny, kde mají pod ledem roztažené sítě. Když se odpoledne vracejí promrzlí domů, netouží po ničem jiném než se zavřít do vytopené sauny. Ukážeme tradiční, takzvanou kouřovou saunu. Pro samotné Estonce je dnes vzácností. Přízvisko "kouřová" získala proto, že nemá komín a všechen dým cirkuluje v místnosti. Dříve sloužila také jako udírna. Příprava trvá tři až pět hodin. Když jsou kameny rozehřáté natolik, aby mohly předávat teplo, v sauně se vyvětrá a jde se na věc.