Jan Patočka (1. 6. 1907 - † 13. 3. 1977) navazoval ve svém filosofickém díle na myšlenkovou tradici J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, vyznačující se snahou o zakotvení mravního rozměru člověka ve věku, který tento rozměr popírá. Vycházel z Husserlovy fenomenologie, kterou však modifikoval podněty Heideggerovy ontologie. Zaměřoval se na analýzu a popis "přirozeného světa", hledal jeho metafyzické základy a zkoumal vzájemnou závislost a souhru lidské existence a světa. V posledním období svého vývoje se Patočka ocitl pod výrazným heideggerovským vlivem a v Kacířských esejích o filosofii dějin (Mnichov 1980, Praha 1990) zdůrazňoval význam občanské svobody a zodpovědnosti jako základního předpokladu plně lidské existence. Navazoval tím na Masarykovo propojení filosofie a politiky a naplňoval jej i vlastními občanskými postoji a aktivitami. Chartu 77 chápal jako společenství otřesených, jehož cílem bylo překonat bezpráví a vytvořit společnost, která by uznávala lidská práva a poskytovala všem občanům možnost nepokřiveného mravního růstu. Následující policejní perzekuce uspíšila jeho náhlou smrt v březnu 1977 a StB narušila i důstojné rozloučení, na němž se sešly davy smutečních hostů, přestože Patočkův pohřeb nesměl být veřejně ohlášen.
Život a dílo jednoho z nejvýznamnějších českých filosofů minulého století a stěžejního myšlenkového inspirátora nezávislé inteligence 60. až 80. let, od jehož narození zítra uplyne 115 let (2008). Připravil T. Mojžíš