Druhá výprava zavede diváky do lesů na jihozápadě České republiky. Mezi tuzemskými praktickými houbaři mají hřibovité houby jasný náskok před ostatními druhy. Zatímco mnohé chutné lupenaté druhy jsou pokládány za prašivky, hřiby v kuchyni nepohrdne žádný kuchař. Zvlášť pokud se jedná o jeden ze čtyř druhů tzv. pravých hřibů, mezi které řadíme hojný hřib smrkový a dubový a vzácnější hřib borový a bronzový.

Mykolog Josef Šutara patří mezi přední znalce našich hřibovitých hub, a tak není divu, že se Goldflam s Poláškem vydávají na svou sběračskou pouť právě s ním. Hřiby jsou od ostatních hub jasně poznatelné - díky rourkám pod kloboukem, jejich nejčastěji rostoucí druhy bývají jedlé a chutné a obecně je mezi hřiby jen málo nebezpečných hub - ani obávaný satan vlastně není při správné úpravě nebezpečný. Nejčastější nepříjemnou záměnou tak pro nezkušené houbaře bývá nález hřibu žlučového, který naprosto znehodnotí svou odporně hořkou chutí jakýkoliv pokrm.

Hledání začne pro naše průvodce úspěšně. Nejen že najdou pěkné exempláře hojného hřibu hnědého, ale dojde i na majestátní hřib smrkový, na klouzky, mezi něž kupodivu patří i plstnatě vyhlížející hřib strakoš, či na mnohé druhy modrajících hřibů. Zvídavý divák však v pořadu uvidí i některé druhy vzácných hřibů: krásou mezi nimi vyniká žlutočervený hřib královský, jehož nalezení i profesionální mykologové považují za velký svátek. Pozor však, tento hřib je v České republice chráněn zákonem a jeho plodnice se nesmějí pod vysokou pokutou sbírat, podobně jako některé další druhy chráněných hub!

Hřib hnědý
Tato velmi chutná houba patří k nejobvyklejším hřibům, na které můžete v lese narazit. V literatuře se s ním můžeme setkat také pod jménem suchohřib hnědý, což je jméno, které asi praktičtí houbaři používají nejčastěji, takže v létě a na podzim můžeme často slýchávat podobný dialog „Našli jste něco?“ „Ale jo, ale jen suchohříbky.“ To slůvko „jen“ je pro hřib hnědý tak trochu nezasloužené: jeho nálezy ve větším množství jsou sice hojné, takže žádný houbař nepokládá za nic mimořádného, když si z lesa nese plný koš. Jenže co se chuti týče, suchohřib může směle konkurovat i tzv. pravákům.

Hřib hnědý má nádhernou sytě hnědou barvu klobouku, která může být podle podmínek různě strukturovaná: v lesní trávě najdeme exempláře často vlhké, se slizkou pokožkou, na jehličí naopak mohou mít až sametovou strukturu. Rourky bývají žluté a po otlačení modrají. Také okrově až hořčičně zbarvená noha mívá různý tvar – od válcovitého a proti klobouku opticky úzkému profilu až po bachratější vzrůst – nicméně málokdy nalezneme tvarově tak robustní exempláře jako je hřib smrkový či borový.

Hřib smrkový
Jeden ze čtyř tzv. pravých hřibů, mezi které dále řadíme hřib dubový, borový a velmi vzácný hřib bronzový. Nález tohoto urostlého hřibu se světlejší hnědou hlavou, v mládí jen lehce nažloutlými, někdy téměř bílými rourkami a často robustní, soudkovitou nohou s výraznou bělavou kresbou je vždy svátkem, zvlášť pokud hřib není napaden larvami hmyzu. A to i přesto, že stále patří na našem území k relativně hojným houbám!

Roste, jak už název napovídá, hlavně ve smrčinách, ale najdeme ho i pod listnáči. Zkušení houbaři mají „čuch“ na to, kde ho najít – tvůrci pořadu Na houby si empiricky potvrdili starou pravdu, že v dospělém, vzrostlém monokulturním lese ho najdeme méně často než na miniaturních mýtinkách uprostřed hustníků nebo na hranici vzrostlého lesa a mladých smrků, kde může tvořit celé skupiny. V sezóně se mimochodem velmi často prolínají lokality, kde roste hřib smrkový společně s ryzcem smrkovým a sbírat tuto kombinaci, když opravdu „rostou“, vyvolává sliny už přímo v lese. Tip od zkušených praktiků pak zní: sušením se u hřibu smrkového posilují aromatické vlastnosti. Nicméně i obalovaný řízek z hlavy většího exempláře má svou jedinečnou chuť.

Hřib borový
Věřte nebo nevěřte, ale přes mnoho desítek hodin strávených loni v lese při natáčení pořadu se nám nepodařilo narazit ani na jediný exemplář tohoto nádherného hřibu. Všechny záběry jsme získali z fotografií. Je to jen další důkaz toho, že hřib borový je na ústupu a spíše než sbírán by měl být chráněn! Ještě v osmdesátých letech se třeba v jižních Čechách na některých lokalitách vyskytoval častěji než hřib smrkový, ale ani to už prý není pravda. Jsou sice stále lokality v borových a smíšených lesích, kde je jeho výskyt hojný – autor těchto řádků zná jeden bor na Hané, kde se dá na hlinitopísčitých půdách občas stále najít ve velkém množství – ale přesnou polohu vám zcela záměrně udávat nebudeme! Tvarově je velmi podobný hřibu smrkovému, mívá však výrazněji zbarvený klobouk: až do sytě kaštanově červenohnědé barvy. A jeho klobouk také bývá výrazně hrbolatý.

Hřib žlutomasý
Znáte babku? Aby ne, popraskaný a „plísní“ napadený klobouk této houby bývá velmi častým obrázkem, který můžeme hojně spatřit v jehličnatých, ale i listnatých lesích a parcích celé ČR. Kvůli snadnému plesnivění patří hřib žlutomasý mezi houby, které je zakázáno prodávat na trzích. Tak to bývá, když jedna houba ráda napadá jinou, protože ona „plíseň“ je jiný druh houby – nedohub zlatovýtrusý.

Babku, někdy také zvanou praskáč, je vhodné sbírat jen v opravdu mladých a zdravých exemplářích. Příliš se nehodí k sušení, ale její dužnina (tedy nepočítáme-li nohu) bývá měkká a velmi dobře tak může chuťově doplnit klasickou smaženici. Kromě typicky popraskaného klobouku a žlutých rourek můžete babku také snadno identifikovat podle nohy, která bývá těsně pod kloboukem žlutá a směrem k zemi přechází až do karmínově červené.

Hřib žlučový
Historky s hřibem žlučovým patří k nejčastějším povídačkám houbařské latiny. Možná i vy znáte ze své rodiny historku o laickém strýčkovi, bratranci či kamarádovi, který se nadšeně vrhnul do lesa, aby během půlhodiny naplnil celý koš, a těšil se, jak těm svým houbařským kamarádům ukáže, co to je pořádný sběr! Vlastně není divu: hřib žlučový v plné síle patří vzhledově k opravdu krásným houbám. Méně zkušenému houbaři však stačí poválet kousek dužniny po jazyku a hned je jasno. Odporně hořká chuť zkazí jakékoliv jídlo!

Zkušený houbař pak „hořčáka“ pozná na první pohled, zejména podle nohy barvy plnotučné hořčice. Třeň má navíc tmavší a velmi výraznou síťku připomínající buňky cibule pod mikroskopem. Tím se mimochodem už na několik metrů liší od tvarově podobného hřibu smrkového, jehož síťka je naopak světlejší (téměř bílá) než základní barva nohy. K druhému pohledu pak mohou sloužit rourky: mají bílou až narůžovělou barvu (zejména při mechanickém poškození a ve stáří), nikdy ani sebemenší nádech žluté. Záměna za jedlé hřiby tak může hrozit jen u skutečně velmi malých exemplářů. Ostatně ne nadarmo se říká, že houbař by měl sbírat jen houby dostatečně dobře vyvinuté.