„Pesimista je člověk, který se necítí dobře, když se cítí dobře, jelikož se obává, že se bude cítit hůře, až se bude cítit lépe.“ Co myslíte? Je to pravda? Irský dramatik George Bernard Shaw o tom byl zjevně přesvědčen.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

17. březen 1804 – Jim Bridger († 17. 7. 1881)
zZívá se o něm v písni Blízko Little Big Hornu. Možná vás ale překvapí, že Jim Bridger v bitvě u Little Big Hornu údajně vůbec nebyl a generála Custera tedy nemohl varovat. Alespoň ne přímo.

Narodil se ve Virginii, později se rodina přestěhovala na západ, na farmu poblíž Saint Louis. Ve čtrnácti letech mu zemřeli oba rodiče a bratr, a tak se Jim musel poprat s životem sám a ještě k tomu se postarat o malou sestru.

Vyučil se kovářem, ale pohodlný život řemeslníka vyměnil za dobrodružství a připojil se ke kožešinové výpravě vedoucí k pramenům řeky Missouri. Výborně střílel a naučil se nikdy nenechat parťáky ve štychu, proto se mu přezdívalo Archanděl Gabriel, slangově Starej Gabriel.

Časem se rozhodl osamostatnit, což mělo řadu výhod – svobodu v prodeji svých úlovků a vážené postavení, ale také spoustu nástrah v podobě kruté přírody a čím dál víc naštvaných Indiánů. Jim ovšem uspěl a brzy se stal vyhledávaným průvodcem. V pouhých dvaceti letech objevil Velké solné jezero, o němž si dlouho myslel, že je to mořský záliv.

S přibývajícími potyčkami s Indiány takzvané traperství upadalo. Ani statečný Bridger nevyvázl bez úhony. Byl zraněn dvěma šípy do zad, z nichž se jeden hrot podařilo lékaři vyoperovat až o dva roky později! Také bobrů, lovených právě pro kožešiny, začalo ubývat, a tak Jim pověsil traperství na hřebík a pořídil si obchodní stanici Fort Bridger na Oregonské stezce uprostřed Skalnatých hor.

Odtud ho ale pro změnu za čas vyštípali Mormoni, kteří se v oblasti usadili. Vadilo jim, že nepřijal jejich víru, ale hlavně to, že jim kazil obchody. Jim utekl a o pět let později se nechal najmout jako zvěd americké armády a pomohl tak plukovníku Johnstonovi přimět rozpínající se Mormony ke kapitulaci.

Zbytek života působil hlavně jako průvodce, jako jeden z prvních bělochů spatřil například gejzíry a termální jezírka Yellowsonu. Byl třikrát ženatý – pokaždé s indiánskou dívkou! Ovládal mnoho domorodých jazyků, byl výborným vypravěčem a někdy i mystifikátorem. Dnes se o něm vypráví v mnoha filmech i písních a řada míst nese jeho jméno.

17. březen 1939 – v Protektorátu Čechy a Morava zavedena jízda vpravo
16. března roku 1939 byl ustanoven pPotektorát Čechy a Morava. Pár dní na to byl zvolen protektorem svobodný pán Konstantin von Neurath. Hned druhý den po zřízení Protektorátu čekala Československý stát novinka: jízda vpravo. Jen Praha dostala devítidenní odklad. Rozsáhlou tramvajovou síť totiž nebylo možné přebudovat ze dne na den – problémem byly výhybky, značení, některé nástupní ostrůvky a u novějších vozů se musely přesunout dveře z levého boku na pravý.

Ne všichni ale posunutí termínu pro Prahu respektovali. Němečtí vojáci přijížděli do města po pravé straně, a tak nebylo výjimkou vidět třeba u Anděla vojenské auto v protisměru.

Chystanou změnu ve větších městech většinou všichni přijímali, ale na venkově narážela na odpor. Dopravní a stavební odborníci také často poukazovali na značné finanční náklady.

A se změnou byly spojené i nehody. Jen v Praze se hned první den stalo 26 dopravních nehod, včetně jedné tragické, kdy při srážce s tramvají zemřel devětačtyřicetiletý Josef Lhotský.

Lidé si ale na změnu, jak už to tak bývá, rychle zvykli. Dnes se ve většině koutů světa jezdí vpravo, výjimku tvoří například Velká Británie, Nový Zéland, Jihoafrické republika nebo Indie a Srí Lanka.

17. březen 1954 – † František Lhotský ( 17. 10. 1884)

František Lhotský se narodil do rodiny moderně smýšlejícího hospodáře. Jeho otec byl jedním z iniciátorů vzniku záložny v Budyni, ale taky jedním z ručitelů. Když pak pokladník záložnu vytuneloval a zmizel s hotovostí, přišel otec nejen o všechno jmění, ale také o život. Malý František tak vyrůstal jen s matkou a bratry a o živobytí se museli poprat.

Vyučil se prodavačem, časem se stal obchodním cestujícím, a protože byl šikovný, mohl se brzy osamostatnit a založit obchodní jednatelství a komisionářství s lahůdkami a potravinářským zbožím. Krátce nato si zřídil velkoobchod s cukrovinkami a po válce i vlastní továrnu, nejprve v dnešní Belgické ulici v Praze, později se přesunul do Michle, na Krhounkovo pole, do dnešní ulice Magistrů.

Byl výborný obchodník. Věděl, že zvučné jméno je základ popularity, a tak se jeho výtečné bonbony pyšnily názvy jako Destinky, Chaplinky nebo Pepinky.

Od vídeňské firmy Erich Kirstein získal recepturu na bylinné léčivé bonbony, které nesly jméno slavného italského pěvce Enrica Carusa, údajně proto, že mu jednou před koncertem pomohly vrátit ztracený hlas. Jenže Čechy značka Caruso-Hustenbonbon vůbec netáhla. A tak pan Lhotský dostal nápad. S krabicí sladkostí zašel do kabaretu za českým miláčkem publika, dostal jeho písemný souhlas a od té doby se tyhle slavné, báječné bonbony jmenují Hašlerky.

František Lhotský nezapomínal ani na reklamu. Nechal si zhotovit dokonce speciální auto ve tvaru bonbonu! Z jeho továrny se kromě Hašlerek úspěšně sypala spousta cukrovinek jako třeba oblíbené Šuměnky, šumivé prášky, plněné bonbony, karamelky, dražé a další.

Ale jako mnoha jiným, i jemu komunisté po roce 1948 podnik sebrali, dokonce mu do něj zakázali vstoupit, ovšem musel být kdykoliv k dispozici. V padesátých letech prodělal František Lhotský mozkovou příhodu a jeho zdravotní stav byl vážný. I přesto dostal od národního výboru příkaz k vystěhování ze svého bytu v Praze, čehož už se naštěstí nedožil. Zemřel v nedožitých sedmdesáti letech.

18. březen 1844 – Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov († 21. 6. 1908)

Od dětství projevoval velký hudební talent – svou první skladbu s názvem Předehra napsal v pouhých deseti letech! I přesto ale šel ve stopách svého bratra a ve dvanácti letech vstoupil do školy pro námořní kadety. Ve volném čase se věnoval hudbě, chodil na hodiny klavíru a navštěvoval nejrůznější koncerty a opery. V osmnácti letech se seznámil se známými ruskými skladateli a byl hudbou tak fascinován, že chtěl od námořnictva odejít, ale rodina mu to nedovolila, a tak přes dva roky cestoval po moři a hudbě se dál věnoval jako koníčku.

Po návratu do Ruska dokončil rozepsanou symfonii a sám ji dokonce na Nový rok řídil. Sám sebe ale stále nazýval „diletantským důstojníkem občas provozujícím nebo poslouchajícím hudbu“.

V roce 1871 se mu – stále jako námořnímu důstojníkovi – podařilo vyučovat na petrohradské konzervatoři, ale musel se prý potají učit, aby byl alespoň o lekci před svými studenty.

Oženil se s krásnou ženou a výbornou sopranistkou Naděždou Purgoldovou, která mu porodila 7 dětí a celý život ho podporovala v kariéře. Korsakov se později stal námořním inspektorem a skladbě se začal věnovat skoro naplno. Psal symfonie a opery a dokončoval díla svých předchůdců.

Byl členem umělecké skupiny Mocná hrstka a představil světu své synestetické, tedy vícesmyslové vnímání hudby. Každému tónu přiřadil určitou barvu – k tónu C bílou, k tónu D žlutou, k E safírovou modř, k F zelenou, tón G dostal zlatou, A růžovou a H tmavě modro-šedou.

Na sklonku života vytvořil svá nejslavnější díla jako Let čmeláka, Šeherezáda nebo Zlatý kohoutek.

Kdo to byl?

A je tu tradiční hádanka. Dnes se vás budu ptát na jméno pekařova syna, který se stal jedním z otců automobilu.

Inženýrský titul získal na průmyslové škole, později vystudoval i strojírenství. Společně s Wilhelmem Maybachem pracoval na konstrukci čtyřdobého motoru a v roce 1877 si jej nechali patentovat. Jenže ouha! O pár let později jim byl patent zase odebrán a připadl mnichovskému hodináři Christianu Reithmannovi, který čtyřdobý motor vynalezl o něco dřív.

Dvojice vynálezců pracovala dál a vyráběla malé motory, až v roce 1885 získali patent na vertikálně uspořádaný motor. Muž, jehož jméno je předmětem naší hádanky, si prý kupoval kočár a výrobci kladl na srdce, aby byla konstrukce co nejbytelnější, protože je to dar pro manželku, ve skutečnosti do něj ale chtěl namontovat motor. Aby jeho koupě vypadala věrohodně, koupil si i dva koňské postroje.

Akce se povedla a svérázný vynálezce brzy drandil ve svém automobilu, česky by se dalo říci samohybu, ulicemi města Cannstattu. Nedlouho poté představil světu i první nákladní automobil.

Ačkoli je za vynálezce spalovacího motoru obecně považován Karl Benz, byl kočár s automatickým pohonem rozhodně velkým krokem vpřed. Jeho konstruktér zemřel v necelých šestašedesáti letech v Cannstattu u Stuttgartu.

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.