„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ To byla myšlenka Václava Havla.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

10. březen 1944 – Pavel Novák († 11. 2. 2009)

Vypadal skutečně jako princ z pohádky! Pohledný, urostlý a statný. Byl skvělý sportovec a muzikant. Sám s úsměvem říkal, že zpočátku na sobě pracoval hlavně proto, že na postavu a písničky balil holky. Záhy však začal brát vše vážně. Hudbu, zpěv i ženy. Oženil se a rodina se pro něj stala středobodem světa. A také muzika.

Pavel Novák – idol 60. a 70. let. Patřil mezi špičku populární hudby, jistě si pamatujete jeho nejznámější hity Pihovatá dívka, Malinká nebo Nádherná.

Jeho projev byl nesmírně vřelý, jakoby písní i pohledem pohladil, ale sexappeal mu rozhodně nechyběl! Mohl se vznášet na křídlech slávy... žít v Praze, v Německu, odkud přicházely nabídky. Ale on žil v rodném Přerově, stál nohama pevně na zemi. A právě jeho jasné životní priority mu později pomáhaly zvládat i těžké období vážné nemoci. Z romantického hrdiny stal se hrdina reálný. Nemoci se díval zpříma do očí a dál pracoval. Aby vyhověl prosbám rodiny a lékařů, naplánoval si namísto 650 koncertů „jen“ 600.

Sportovec? Statečný princ...? Ne. Pavel Novák. Vlídný, laskavý, mužný. Jeho stopy nezmizí, i když sníh už tolikrát roztál...

11. březen 2004 – † Jiří Svoboda ( 13. 9. 1945)

Byl neméně nadaný jako jeho bratr Karel, ale mnohem méně slavný. Žil v jeho stínu. A nutno dodat, že z vlastní vůle.

Skladatel, dirigent a pedagog pražské konzervatoře Jiří Svoboda měl nejraději klid své pracovny. Nevyhledával večírky, novináře, fotografy. Však také opatřit jeho fotografii byl úkol nadmíru složitý.

Složil hudbu k mnoha filmům, například Anděl svádí ďábla, Zámek v Čechách, či Akumulátor a Obecná škola režiséra Jana Svěráka.

Pro svého „dvorního“ režiséra Zdeňka Zelenku napsal hudbu k pohádce Nesmrtelná teta a spolupracoval s ním na téměř všech jeho televizních dílech.

Jiří Svoboda o slávu nestál. Nepřál si, aby byl vidět, aby o něm bylo slyšet. Přesto jej posloucháme rádi! Věřím, že by měl radost!

12. březen 2014 – † Věra Chytilová ( 2. 2. 1929)

Jejímu tatínkovi, který s velkým úspěchem kraloval nádražní restauraci, prý říkali Starý tygr. Byl pruďas a vznětlivý. Povahu po něm dcera zdědila, ale kralovala jinému placu – natáčecímu. První dáma našeho filmu Věra Chytilová.

Zprvu studovala architekturu. Později si přivydělávala jako manekýnka v Lucerně a při této příležitosti se seznámila se svým prvním mužem, fotografem Karlem Ludwigem. A to už k filmu zbýval jen malý krůček! Začala pracovat na Barrandově jako klapka, později skriptka a pomocná režisérka. Ale, jak říkala, k „pořádné“ práci ji nepouštěli! A to nebylo nic pro Věru Chytilovou! Takže se rozhodla přihlásit na FAMU, na režii.

Byl to šťastný ročník budoucích zvučných jmen, jejími spolužáky byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Antonín Máša, Jan Němec. Navíc jejím druhým mužem se stal kameraman Jaroslav Kučera. Ve společnosti těchto osobností hvězda mladé režisérky zazářila naplno. Hned její druhý celovečerní film Sedmikrásky na sebe upozornil, ovšem i vládnoucí garnituru. Dokonce i v parlamentu se projednávalo jeho uvádění! Byl vnímán jako film o zkažené mládeži. V zahraničí však za něj byla režisérka oceňována a na základě tohoto díla získala kontrakt u Warner Brothers na 5 let. Odmítla. Nepřistoupila na podmínku, že si nechá od producenta mluvit do obsazování herců.

Svá, nezaměnitelná, tvrdošíjná. A nebojácná! Než natočila svůj výrazný a slavný film Hra o jablko, nesměla pro své postoje točit 6 let. Sotva byl však film s obrovským úspěchem uveden, byl zakázán. Věra Chytilová se stopem, protože na vlak neměla peníze, rozjela do Františkových Lázní, kde se léčil soudruh Müller, zodpovědný na ÚV KSČ za kulturu. Ten se chtěl ze zákazu vykroutit a řekl jí, že přece není bůh, aby rozhodoval o všem. Věra Chytilová se nedala: „A kde je ten bůh? Je snad v Sovětském svazu?“ Svolení k promítání docílila. A Hra o jablko dosáhla světového uznání!

Respektu se dočkala i další díla – například: Kalamita, Faunovo velmi pozdní odpoledne a mnohá další.

Věra Chytilová je nezapomenutelná. Nekonečné gejzíry jejího talentu a burcující energie nás nepřestanou ohromovat a obohacovat.

14. březen 2014 – † Otakar Brousek ( 28. 9. 1924)

„Prosím tě, dělej něco pořádnýho!“ slýchával Otakar Brousek od svého tatínka. A tahle věta se později předávala dál, z generace na generaci. Vyslechl si ji Otakar Brousek mladší a od něj zase jeho syn Ondřej Brousek. Všichni bezvýsledně!

Otakar Brousek vstoupil na divadelní prkna ve 4 letech. A už je neopustil. Rozhodl se studovat konzervatoř, ale těsně před nástupem školu zavřeli Němci. Vyučil se tedy soustružníkem. A divadlo hrál ve volných chvílích. Po válce nastoupil do Kladenského divadla, poté jej, zpočátku bez gáže, přijali do Studia Národního divadla. Zde se pod vedením režiséra Jindřicha Honzla učil kráse češtiny a dokonalé jevištní řeči. V Národním divadle se setkal se Zdeňkem Štěpánkem, Vlastou Fabiánovou, Bohušem Záhorským a dalšími velkými herci. Od roku 1959 až do konce života působil ve Vinohradském divadle.

„Hodnoty bytí spočívají z velké části v tom, jak vroucně jsme schopni je prožívat,“ řekl Josef Čapek. Otakar Brousek byl ctitelem hodnot lidských a rodinných. Když byl jeho syn malý a dcera patnáctiletá, zemřela mu po dlouhé nemoci žena. Věděl, že se kvůli dětem musí znovu i přes slzy smát. Že život musí jít dál. Rodina a divadlo byly základními kameny jeho života.

Brousek byl hercem kladných rolí i padouchů. Objevil se také ve filmech, ovšem málokdo ví, že hrál i v několika zahraničních snímcích.

„Chtěl bych mít tátovu preciznost. Já klidně hodím problémy za hlavu a nechám je vyhnít. To táta ne, ten je v každém ohledu seriózní, kultivovaný, noblesní,“ říkal o svém otci jeho syn Otakar.

Škoda, že noblesa se dnes tak málo nosí.... Alespoň že ji obdivujeme! Tak jako herectví Otakara Brouska.

Kdo to byl?

Pokud by byl muž, na jehož jméno se ptáme, neučinil významný objev, možná by se porcelán na natáčení známé komedie musel stále ještě dovážet zdaleka!

Vyučil se lékárníkem, ale více se věnoval chemii a alchymii. Snažil se objevit kámen mudrců. Nesmrtelnost mu však přinesl jiný objev. Za poměrně dramatických okolností vynalezl spolu se svým přítelem Waltherem von Tschirnhaus techniku výroby porcelánu. První v Evropě! Původně měl však vyrobit pro saského kurfiřta a polského krále Augusta Silného zlato. Kvůli tomu jej vládce věznil. Aby se dostal z vězení, přislíbil králi právě objev výroby porcelánu. A svůj slib – pravda pod krutou hrozbou – v roce 1708 splnil! Kdoví, co by ještě tento nadaný objevitel lidstvu nepřinesl, kdyby nezemřel v pouhých 37 letech, pravděpodobně na následky vdechování jedovatých výparů při pokusech...

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.