Víte, kdo je autorem citátů: „Láska je jako děcko, touží po všem, co má na očích.“ nebo „Důležitou součástí odvahy je opatrnost,“ či „Lidé by měli být, čím se zdají. A kteří tím nejsou, neměli by se tím ani zdát.“ Ta slova napsal William Shakespeare.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

4. únor 1954 – † Václav Vačkář ( 12. 8. 1881)

Pochody, valčíky, polky či serenády tohoto autora jste určitě někdy slyšeli. Jmenoval se Václav Vačkář.

Na housle začal hrát jako malý a místní kantor ho učil zadarmo. Na hodiny to měl Vašík z domova tři kilometry, a tak aby nemarnil čas, obvykle připíchnul spolužačce ze vsi noty na záda a cestou cvičil.

Když byl starší, přibral si křídlovku, založil kapelu a snil o tom, že půjde studovat na konzervatoř. Na to ale otec, který byl pastýřem, neměl. A tak mladík nastoupil jako elév k vojenské hudbě. Tam dostal dobré hudební vzdělání – ale také políček od velitele za to, že při přehlídce neměl zapnutý knoflíček. Výsledkem byl proražený ušní bubínek a pro muzikanta velmi nepříjemné následky na celý život.

Z vojny musel zpátky domů, pomáhat na statku. V devatenácti se dověděl, že v okolí hostuje známá divadelní společnost a prý potřebují muzikanta. A tak se dal ke kočovníkům. Tam našel i svou budoucí ženu, principálovu dceru, o dvanáct let starší Žanynku. Láska jim vydržela na celý život. Když se jim narodila první dcera Anna, složil valčík Sen lásky, který ho poprvé proslavil.

S hudbou sjezdil kus světa a v jedné ze zkušeben vyvěsil na zeď heslo: „Kdo si myslí, že se učí, ten je vlasti chloubou, kdo si myslí, že dost umí, začíná být troubou“. Nakonec se natrvalo usadil v Praze. Hrál v České filharmonii, v divadlech i biografech.

Mimochodem, o jeho synovi, Daliboru C. Vačkářovi se dá říct, že „jablko nepadlo daleko od stromu“. Věděli jste, že je autorem písničky Rozvíjej se, poupátko, z Pyšné princezny?

6. únor 1884 – Vlastislav Hofman († 28. 8. 1964)

Měl dar úspornosti, dovedl vyjádřit myšlenku s minimem výtvarných prostředků. Josef Čapek, Rudolf Kremlička, Václav Špála, Jan Zrzavý... to byli jeho o něco slavnější kolegové ze skupiny Tvrdošíjní. Ale právě Vlastislav Hofman jako první použil kubistické prvky také v architektuře či nábytkovém designu.

Narodil se v Jičíně a jeho otec byl švec. Vystudoval pozemní stavitelství a architekturu na ČVUT. Jako respektovaný projektant Městského stavebního úřadu pracoval na pražském magistrátu přes 40 let.

Jako jedno z prvních zadání dostal vypracovat návrh na zástavbu Vyšehradu a Podskalí – ten ale zůstal jen na papíře, stejně jako další projekty, například studie Letenského tunelu nebo model Nuselského mostu. Jeho kubistické krematorium v Moravské Ostravě bylo v osmdesátých letech bohužel zbořeno. Chcete-li si prohlédnout některou z Hofmanových staveb zblízka, máte šanci zajet na Ďáblický hřbitov, nebo v Praze přejít Vltavu přes Jiráskův či Štefánikův most nebo lávky na Slovanský a Dětský ostrov – ty jsou jeho projektantským dílem.

Vedle stavitelství se věnoval scénografii. Vytvořil stovky jevištních výprav mimo jiné pro Národní a Vinohradské divadlo. Ke svým scénám navrhoval i kostýmy a masky. Spolupracoval s významnými režiséry, třeba s Karlem Hugem Hilarem či Jiřím Frejkou.

Za druhé světové války zahynula v koncentráku velká část rodiny jeho manželky, krátce po ní v jeden den zemřela jeho osmnáctiletá dcera Zdenka na srdeční chorobu a jeho tchyně při autonehodě. Po duši vás ale jistě pohladí Hofmanovy obrazy a grafiky a také užité umění.

8. únor 1929 – Vlastimil Bedrna († 6. 3. 2018)

Vlastimil Bedrna svou hereckou kariérou potvrzuje platnost rčení, že není malých rolí.

V 70. letech jezdíval pro svou druhou ženu Laďku Kozderkovou do Hudebního divadla v Nuslích. Ve stejné čtvrti vyrůstal v rodině uznávaného architekta. A tak když k němu jednou Laďka přistoupila do auta, ukázal jí na školní budovu vedle divadla se slovy: „Tak sem jsem chodil do školy". Laďka si budovu prohlédla, přečetla nahlas nápis na tabuli u dveří „Zvláštní škola" a suše dodala: „Tak konečně vím, s kým vlastně žiju."

Profesní spolupráci se svou ženou si pochvaloval takto: „Do studia jsme přišli vždycky perfektně připravení a sehraní. Měli jsme už z domova texty přeříkané, doplněné o gagy a vlastní nápady. Výhodou při téhle práci je, když se partneři dobře znají a sedí si. A nám to s Laděnkou prostě ladilo.“

S kamarády Václavem Šaškem a Darkem Vostřelem založili divadlo Rokoko. Zde pak dlouhá léta působil jako herec a mim. Možná nevíte, že právě na prknech Rokoka měl premiéru Robot Emil, a to jako odpolední představení pro děti. Teprve pak ho koupila televize.

Po zrušení Rokoka dostal nabídku na Zábradlí, kde si na rozdíl od televize a filmu zahrál i velké role.

Bedrna byl skutečným mistrem dabingu. Vždyť také dostal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství. Celých dvanáct sezón jeho hlasem promlouval Homer Simpson. Prý ho měl rád proto, že si byli povahově blízcí. Stejně jako taťka americké rodinky měl Bedrna rád psy, kočky a pivo.

9. únor 1874 – Vsevolod Emiljevič Mejerchold († 2. 2. 1940)

Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o divadlo, zná Mejercholdovo jméno. Možná ale nevíte, jak dramatický osud měl tento extravagantní režisér, mistr stylizovaného divadla, představitel ruské divadelní avantgardy.

Vyrůstal v rusko-německé židovské rodině jako Karl Meyer Hold. Jeho otec vlastnil továrnu na výrobu vodky. Po jeho smrti přestoupil na pravoslavnou víru a změnil si jméno. Začal studovat práva, ale brzy zběhnul k divadlu. Hereckou profesi brzy vyměnil za režisérskou dráhu a pozvolna se propracovával k teorii symbolického herectví.

Ve svém petrohradském divadelním studiu učil techniku jevištního pohybu. Propagoval takzvanou biomechaniku. Šlo mu o to, aby herec maximálně ovládl své tělo jako hudebník svůj nástroj.

Jakoby se však v jednom jediném Mejercholdovi skrývalo několik osobností. Až do revoluce v roce 1917 vystupoval jako dekadentní umělec, dandy v lakovaném cylindru a bílých rukavičkách – jak ho vidíme na portrétu od malíře Borise Grigorjeva. Potom se přidal se na stranu bolševiků a intelektuálský frak vyměnil za rudoarmějskou blůzu, vojenský plášť a vysoké holínky. Levicové názory přenášel i na jeviště. Prohlásil, že: "Nastal čas, aby do spícího hlediště vkročil proletariát a vzbudil divadlo k novému životu."

Byl úspěšný a slavný. Ale postupem času politické špičky jeho avantgardní inscenace stále více kritizovaly a opouštěli jej i diváci.

S počátkem éry stalinských čistek se politický tlak na jeho osobu proměnil ve štvanici. Mejerchold je prohlášen za formalistu a nepřítele socialistického umění a končí na dlažbě. A nejen to. Znelíbil se krutému diktátorovi natolik, že ho dal zatknout, krutě mučit a bez soudu zastřelit. Mejercholdův popel byl uložen ve společném hrobě společně s mnoha dalšími obětmi stalinského režimu. Jeho manželka, herečka Zinaida Rajchová, byla čtvrt toku nato nalezena v bytě brutálně zavražděná. Žádné policejní vyšetřování se nekonalo.

Ačkoli se stalinští katani snažili vymazat z povrchu zemského veškerý jeho odkaz, jeho novátorská stopa je v dějinách divadla pevně otištěná – i přes veškerou rozporuplnost této osobnosti.

Kdo to byl?

Už jako student práv začal psát verše. Dokonce se stal jedním z redaktorů almanachu Máj. Jeho literární kolegové ho charakterizovali jako „jemného básníka zadumaných, snivých veršů“. Ale pozor, nenechte se zmást! Tento pán se neproslavil jako literát, ale jako politik.

V šestatřiceti letech se stal starostou Hradce Králové a pod jeho vedením se bývalá pevnost přeměnila v moderní město.

To on pozval do Hradce odborníky, jakými byli architekti Jan Kotěra, nebo Josef Gočár a položil základy k velkorysé urbanistické koncepci. Usiloval, aby se Hradec stal sídlem významných úřadů, závodů a institucí s dobrým komunikačním spojením. Za téměř třicet pět let, po které stál v čele města, se Hradec proměnil ve skutečnou metropoli regionu.

Myslím, že určit jméno starosty, jehož práce na hradecké radnici městu vynesla lichotivou přezdívku „Salon republiky“, vám nezabere příliš času.

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.