Uklidit před vlastním prahem v době postní
Žiji v krásném městě. Obdivuji práci a kumšt těch, kteří jej stavěli, stavěli pro sebe, ale i pro nás. Co by tomu asi řekli, kdyby viděli, jak s výsledky jejich úsilí zacházíme? Jak užíváme domy, chodníky, stromy?

Zdědili jsme veliké bohatství. V jedné křesťanské písni se zpívá: "Dědictví otců zachovej nám, Pane!" Dědictví lze rozmnožit, nebo také prošustrovat. Přemýšlím o vynálezech, které nám ulehčily život a námahu. Prkno přes kuláč a moje síla se násobí. Vrchol cesty k pohodlí jsou dálkové ovladače. Dřív se málem nehledělo, jestli má auto motor, hlavně aby mělo centrál. Chraň bůh, že budu zavírat dvoje dveře.

Sedím doma, přepínám televizi, nezvednu se a projedu celý svět. Pohodlí křesílka, u nohou mně oddechuje můj přítel pes. Mám se skvěle, nemusím si nic odpírat. Žádnou zbytečnou námahu nechci. Proč bych také musel? Ouha, pes chce jít ven. Na venčení psa neexistuje žádný dálkový ovladač.

Na ulici jsem viděl toto: v domě se otevřela velká vrata a vycházela z nich dvojice. Zdravý vedl postiženého, jehož každý krok byl obrazem velké křehké nestability. Jenže přímo na zemi ležela hromada. Kdosi byl líný, neuklidil. Pro dvojici, která se nemohla pustit, nastal vážný problém. Nešlo to obejít, postižený nebyl schopen ji překročit, nakonec nějak prošli.

Přemýšlím o lidech, kteří neuklidí po svém psu. Hrozné sobectví, lhostejnost. Někdo je schopen vám bezohledně házet klacky pod nohy. Vlastně v tomhle případě něco jiného, stejně nebezpečného. Vnímám ulice, nejde jen o chodníky. Všimněte si omítek. Některé ten proud nevydrží, že to raději obložili mramorem.

Dědictví otců zachovej nám, Pane! Podobné sobectví je za naším bojem o parkování. Odcházím od své plechové nádhery s pocitem vítěze a nevidím, že jsem zabral dvě parkovací místa a auta z obou stran, prostě tam sousedi nenastoupí.

Toto moje voňavé sváteční slovo jsem dnes zamířil na nás lidi a na naše pohodlí proto, že dnes začíná postní období. Generace našich předků nám vzkazují, že chceme-li se mít skutečně dobře, měli bychom si umět odpírat. Že život je námaha. Myslím si, že půst je pro naši bohatou a pohodlnou společnost jedinou šancí do budoucnosti. Je to velký paradox. Omez se, umenši se a budeš větším, lepším člověkem. Odepřeš-li si něco, svět kolem tebe získá. Půst také znamená uklizení před vlastním prahem. Uklidit lejno po pejskovi není nadstandardní postní výkon hodný úcty. To je naprostá samozřejmost, abych neotravoval život druhým.

Konstantin a Metoděj, věrozvěsti, k nám přinesli křesťanství. Občas se někdo přeřekne a řekne zvěrozvěsti. Milí přátelé, praotcové nebyli zvěrozvěsti. Zvířátka žádnou víru zvěstovat nepotřebovala a nepotřebují. Boží řád života tikající na naší planetě i v celém Vesmíru mají v sobě dokonale obsažen. Praotcové byli věrozvěsti. Odkazovali nás k víře, k naději a k lásce a součástí tohoto dědictví je také myšlenka půstu, odříkání si, námahy. Myšlenka, že i pohodlí musí mít svoje hranice. Vůbec není hloupá. Zkusme si něco letos pracně odepřít. Uvidíte, že budeme spokojenější, zdravější a také nějak čistší. A možná naše čistota dosáhne i na ušmudlanost našich jinak nádherných ulic.