„Lidský život není nic jiného než množství zameškaných příležitostí," prohlásil někdy před dvěma a půl tisíci lety velký řecký filozof Sokrates.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?
28. leden 814 – † Karel I. Veliký (duben 747 nebo 748)

Francký král a první císař obnoveného západořímského císařství Karel Veliký bývá označován za Otce Evropy. Na přelomu 8. a 9. století vládl obrovské říši, která kopírovala zhruba hranice dnešní Evropské unie.

Karel Veliký byl hluboce věřící křesťan a obyvatelům své velké říše dával jen dvě možnosti: přijmout křesťanskou víru, anebo smrt. Kněží, kteří měli šířit slovo Boží, však byli vesměs negramotní. Proto Karel zakládal církevní školy a v klášterech tzv. skriptoria, kde mniši opisovali knihy. Právě díky nim se zachovalo až 90 % starých textů.

Sám se chtěl také naučit číst a psát, ale začal pozdě. Číst se naučil jen stěží a psát se nikdy nenaučil. Schovával si sice pod polštářem voskové destičky, aby si ve svém volném čase mohl procvičovat psaní, ale bez valného úspěchu. Je paradoxní, že právě on stojí za úpravou písma, které se používá dodnes. Pro zjednodušení totiž zavedl jednotné tvary malé latinské abecedy, tzv. karolínskou minuskulu, a pro přehlednost prý dokonce i otazník a interpunkci.

Karel Veliký své příležitosti jistě nepromeškával. Kromě toho, že za jeho vlády dosáhla Francká říše vrcholu a z jeho jména vzniklo slovo „král“, upravil písmo, zavedl jednotnou měnu, provedl řadu státních reforem a položil základy evropské kultury. No a zakládal také vinice.

Správcům dokonce nařídil uchovávat víno pouze v dřevěných nádobách. Museli odložit kožené putny a obrátit se k vynálezu starých Keltů, totiž k sudům. Vínu asi rozuměl. A nejen jemu. Jeho slabostí prý bylo pečené maso a také - krásné ženy.

27. leden 1944 – ukončení blokády Leningradu

Leningrad byl v celých dějinách válek nejdéle obléhaným městem. Sám Hitler předpokládal, že se město bude schopno bránit maximálně dva měsíce. Vydrželo dva a půl roku a nevzdalo se.

Leningrad byl druhým největším městem Sovětského svazu s obrovským strategickým významem. Jednak soustřeďoval nejvíce zbrojního a železářského průmyslu a jednak odtud mohly sovětské ponorky narušovat dodávky švédské rudy do Německa. Vyřazení baltské flotily proto mělo pro Hitlera prvořadý význam.

8. září 1941 pronikly německé jednotky k Ladožskému jezeru a Leningrad sevřely do kleští. Nad městem docházelo k urputným leteckým soubojům. Kdo nezemřel v troskách svého domu, umíral hlady, zimou nebo na tyfus. Sovětské jednotky se po celou dobu pokoušely o proražení obklíčení, ale než se jim to podařilo, uběhlo dlouhých 882 dnů. Za tu dobu zemřely téměř dva miliony obyvatel.

Dne 27. ledna 1944 došlo konečně k prolomení fronty. Blokáda Leningradu skončila. Poválečná sovětská propaganda vytvořila z přeživších papírové hrdiny, ale o tom, že byli svědky a často i aktéry rabování, vražd i kanibalismu, pomlčela.

28. leden 1884 – Linka Procházková († 21. 10. 1960)

Malířka a ilustrátorka Linka Procházková patří k nejzajímavějším, i když trochu nedoceněným výtvarnicím první poloviny 20. století. Její odkaz je o to cennější, že se narodila v době, kdy panoval názor, že posláním ženy není tvořit, nýbrž rodit.

Karolínce, později zvané Lince, rozené Scheithauerové, zemřel otec těsně po narození a matka ji svěřila do výchovy prarodičům. Vyrůstala v krásném prostředí zámku Kačina, kde byl její dědeček zaměstnán jako hajný.

Výtvarná studia zahájila na samém počátku 20. století na průmyslové škole Ženského výrobního spolku, která sídlila v budově dnešní Obchodní akademie v Resslově ulici a řídila ji sestra Elišky Krásnohorské Ema Pechová. Po absolvování nastoupila na UMPRUM, která jako jediná zpřístupňovala nadaným dívkám studium a nahrazovala jim, pro ně nedostupnou, Akademii.

Linka se přátelila s mladými výtvarníky sdruženými v avantgardní skupině Osma, s níž také jako jediná žena v roce 1908 vystavovala. Patřil mezi ně Emil Filla, Bohumil Kubišta, Zdenka Braunerová, ale i její budoucí manžel Antonín Procházka. Na rozdíl od nich se však v její tvorbě nesetkáváme s kubistickou etapou. Nepodléhala moderním vlivům a nikdy se nenutila do výrazu, který jí byl cizí.

29. leden 1919 – Ladislav Mňačko († 24. 2. 1994)

Kniha vynikajícího spisovatele a novináře Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen čerpá z jeho osobních vzpomínek. Popisuje v ní skutečné události z konce války na Vizovicku, kde se v obci Ploština (ve filmu Paseky) skrýval partyzánský oddíl.

Kdo zná spisovatele Ladislava Mňačka, dobře ví, že z počátku patřil mezi prominentní komunisty. Osobně se znal a přátelil s lidmi, kteří stáli v čele státu.

Procesy v padesátých letech s jeho vírou v komunistický režim ale pořádně otřásly. Když v roce 1963 vydal knihu Opožděné reportáže, bylo navýsost jasné, že už stojí na druhé straně barikády.

Když si tehdejší prezident Antonín Novotný přečetl Mňačkovu další knihu Jak chutná moc, domníval se, že píše právě o něm, a začal se mstít.

Mňačko nikdy nechtěl emigrovat, přesto nakonec emigroval dvakrát. Poprvé do Izraele hned poté, co v době šestidenní války arabských zemí s Izraelem vedení našeho státu podpořilo Araby.

Vrátil se po několika měsících na jaře roku 1968, ale po srpnové okupaci odešel do Rakouska. Tentokrát ovšem na dlouhých jedenadvacet let.

Kdo to byl?

Markéta Lazarová je nejúspěšnější film vynikajícího českého režiséra, jehož jméno dnes chceme znát.

Film měl úspěch nejen díky skvělé literární předloze Vladislava Vančury. Umělecké výrazové prostředky vedly k jedinečnému výsledku, se kterým se dá jen těžko měřit kterýkoliv jiný film.

Režisér býval považován za workoholika, který byl svou prací posedlý. Snad proto byl dvakrát rozvedený. Svou roli ale jistě sehrála i závislost na alkoholu, které se nikdy nedokázal vzepřít. Veškeré síly totiž věnoval filmu.

Pocházel z důstojnické rodiny velitele pluku a bývalého legionáře z Ruska. Výtvarné nadání ho přivedlo až na UMPRUM, ale z té odešel a vystudoval v Brně estetiku a dějiny umění. První filmové zkušenosti sbíral u kresleného a loutkového filmu, později ve Studiu populárně-vědeckých filmů. Vojnu si odkroutil u Armádního filmu, kde zůstal sedm let.

V roce 1969 na protest proti srpnové okupaci vrátil stranickou knížku a od větších filmů byl tak na čas odstřižen.

Pak přišel snímek Dým bramborové natě a mimo jiné i filmy, které popisovaly ničivou závislost na alkoholu: Koncert na konci léta a Hadí jed. Své vlastní závislosti ale propadal čím dál tím víc.

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.