Vynesení. Devadesát let vlastního života pohledem Pavla Kohouta. Jak přátelé přešli na druhou stranu chodníku. Jak generál Ripl vyháněl ze Sázavy škodnou. Jak se rodila petice všech petic. A jak konečně přestal hrabat listí. Režie V. Polesný (Premiéra)
Desetiletí mezi čtyřicítkou a padesátkou přichystalo Pavlu Kohoutovi novou životní situaci. Pokud byl dosud miláčkem komunistického režimu, naráz se stal mužem na odpis. Během krátké doby pochopil, že normalizační režim mu nepovolí v podstatě nic a že si ho vytipoval jako svého snad úhlavního nepřítele. Přišel o řadu přátel, z nichž ti slušnější jej aspoň přišli požádat o pochopení. Navázal naopak přátelství s těmi, kteří spolu ještě mluví a kteří se časem stali činorodou opozicí. Byl donucen s manželkou žít především na Sázavě, ale ani zde neměl možnost uniknout bezpečnostní mašinérii státu. A tak zabití milovaného jezevčíka bylo víc než symbolické, co pro Husákův režim sám Kohout znamenal. Sotva se pak mohl divit, když jej tehdejší gubernátoři odmítli zpátky vpustit do země z pobytu v Rakousku. Proběhlo to za tragikomických výstupů na státní hranici a s úlevným konstatováním Rudého práva "Kohout u nás dokokrhal".