Nelítostný boj na život a na smrt v posledních dnech války. Film spolurežiséra Jána Kadára, od jehož narození uplynulo 100 let (1962). Hrají: J. Kačer, M. Růžek, E. Poláková, B. Holišová, V. Müller, P. Bártl, O. Lackovič, A. Molčík, O. Adamčíková, O. Sklenčka a další. Kamera R. Milič. Scénář a režie J. Kadár a E. Klos
Román slovenského prozaika a novináře Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen vyšel poprvé v roce 1959 a ihned zaujal čtenáře i kritiku nevšedním pohledem na tehdy už zprofanovanou partyzánskou tematiku. Mňačko svůj příběh líčí na základě autentických prožitků. Aniž by glorifikoval, přikrašloval, aniž by se přidržoval schematického dělení charakteru na černé a bílé, dává velký prostor psychologické kresbě postav, šokuje netradičním pojetím literárních i lidských konvencí, v každém případě však čtenářům poskytuje do té doby nevídaně otevřený obraz jedné stránky partyzánského odboje. Téměř filmová stavba románu zaujala scenáristickou a režisérskou dvojici Jána Kadára a Elmara Klose, tvůrce, kteří zásadním způsobem obohatili naši kinematografii (Obžalovaný, Tři přání, Tam na konečné, později Obchod na korze). Film Smrt si říká Engelchen měl premiéru v roce 1963, v době, kdy neopakovatelná generace našich filmařů vykročila do světa a začala oslňovat svými úspěchy. Kadár a Klos, přestože byli o generaci starší, nezůstali za svými mladšími kolegy nijak pozadu, v dokonalé tvůrčí symbióze přijali postupy i poetiku nové vlny ve svůj vlastní svébytný výraz podložený samozřejmou profesionalitou a letitou zkušeností a vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších filmů 60. let. Dvojí časová rovina filmu i psychologicky složitá kresba hrdiny příběhu Pavla daly mimořádnou příležitost Janu Kačerovi, jehož citlivé civilní herectví obohatilo postavu mladého, těžce zraněného partyzána, o nové a netušené duševní dimenze. Jednu ze svých největších filmových rolí (zde postava Marty) dostala slovenská herečka Eva Poláková, jejíž předčasný skon v roce 1973 byl pro slovenské divadlo opravdu těžkou ztrátou.
Film Smrt si říká Engelchen sklidil řadu významných domácích i zahraničních poct, po normalizačním přehodnocení přínosu tvůrců 60. let byl shledán pomlouvačným, deformujícím a pesimistickým a proto byl i se zhanobenými jmény Ladislava Mňačka, Jána Kadára a Elmara Klose vsazen do trezoru. Naštěstí pro nás nikoli na věky.