„Jediným cílem žurnalistiky má být služba. Novinářský tisk je veliká moc, ale jako nespoutané proudy zaplavují celé kraje a pustoší žeň, tak nezkrocené pero slouží jen zmaru.“ To řekl slavný učenec Móhandás Karamčand Gándhí, přezdívaný Mahátmá, tedy Velký muž.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

30. leden 1963 – † Francis Poulenc ( 7. 1. 1899)

Rčení o tom, že jablko nepadá daleko od stromu, v případě Francise Poulenca dokonale selhává. Jeho otec byl chemik, hlava francouzského farmaceutického koncernu, který prosperuje dodnes a působí i u nás.

Malého Francise však mnohem víc než sloučeniny prvků zajímaly kombinace tónů, které vytvářela jeho maminka u piana. Na klavír ho učil hrát věhlasný španělský virtuos Ricardo Vignes. Coby hudební skladatel začínal jako samouk, a přesto se mu dařilo. Stal se členem skupiny progresivních umělců, kteří si říkali Pařížská šestka. Společně se snažili najít v hudbě vlastní výraz a neodříkali se ničeho: ani humoru, ironie, karikatury či provokace. Miloval také poezii, zhudebňoval texty Paula Eluarda, Jeana Cocteaua a Guillauma Apollinaira. K jeho nejúspěšnějším dílům patří Laně – balet se zpěvem, o němž autor řekl: „Je to balet rozkoše, v němž nemají místo city. Tyto laně už ztratily svou nevinnost.“

Pokud jde o vztahy, tam už Francis Poulenc tolik štěstí neměl. Přestože byl homosexuál, zamýšlel se oženit se svou kamarádkou z dětství Raymonde Linossierovou. Ta ale velmi mladá zemřela. Jeho prvním dlouhodobým partnerem byl autor tohoto obrazu, malíř Richard Chanlaire. Další Poulencův přítel, skladatel Pierre-Octave Ferroud tragicky zahynul při autonehodě. Spekuluje se i o jeho vztazích s dalšími muži, například se slavným barytonistou Pierrem Bernacem, pro nějž napsal několik děl.

Říkali o něm, že je to napůl darebák a napůl mnich. V pozdějších letech se však klonil spíš k té druhé poloze a tvořil díla s duchovní tematikou. Prohlásil o nich: „Přál bych si, aby mi ušetřily několik dní v očistci, pokud tedy vůbec uniknu peklu.“ K těmto dílům patří i opera Dialogy karmelitek, inspirovaná skutečnou události z doby Velké francouzské revoluce: je to příběh jeptišek popravených za to, že v klášteře ukrývaly zbraně.

Hluboce věřící uličník Francis Poulenc, který říkal: „Neanalyzujte mou hudbu. Milujte ji!“ zemřel náhle na srdeční infarkt v Paříži, kde je také pochován na hřbitově Pére lachaise. Bylo mu čtyřiašedesát let.

2. únor 1983 – 1. transplantace jater v ČR

Historie transplantace jater sahá až do padesátých let minulého století. Nejprve se experimentovalo na psech. Poprvé se o přenos tohoto orgánu u člověka pokusili lékaři v americkém Denveru před pětapadesáti lety.

Zdařil se ale až druhý pokus tamního týmu vedeného významným lékařem Thomasem Starzlem v roce 1967. Průkopníkem tohoto oboru u nás je lékař Vladimír Kořístek, který společně s lékaři z II. chirurgické kliniky brněnské Fakultní nemocnice u svaté Anny, provedl první úspěšnou transplantaci jater.

Profesor Kořístek zkoušel nejprve transplantovat játra prasatům. Až po zhruba sto padesáti úspěšných operacích povolilo první lidskou výměnu jater v roce 1983 ministerstvo vnitra, a to s podmínkou, že zákrok musí mít označení „experiment na člověku“.

Prvním pacientem se stal tehdy šestatřicetiletý Josef Mynář z Tišnova. Transplantace mu zachránila život. Játra mu darovala mladinká dívka, která zemřela při havárii na motorce.

2. únor 1938 – † Karel Loevenstein ( 24. 7. 1885)

Příběh jednoho z nejvlivnějších mužů hospodářského a politického života první republiky, průmyslníka Karla Loevensteina, může uklidnit mnohé rodiče, kteří věší hlavu nad tím, že z jejich ratolesti nic nebude, protože místo učení tráví čas po večírcích.

Loevenstein pocházel z významné a zámožné rodiny. Studoval práva, ale ve skutečnosti se spíš věnoval radovánkám v kruzích pražské „zlaté mládeže“. Plesy, výlety, šerm, tenis, jezdectví – to vše ho bavilo víc než paragrafy. A tak jednoho dne tatínkovi došla trpělivost a najal mu domácího učitele – studenta Karla Engliše. Sotva mohl tušit, že se z toho mladíčka jednou stane významný ekonom a politik, několikanásobný prvorepublikový ministr financí. Oba Karly spojilo doživotní přátelství a spolupráce.

I oženit se Leovenstein zvládl šikovně. Vzal si Pavlu Langhansovou, dceru pražského fotografa a majitele proslulého ateliéru Jana Nepomuka Langhanse. Mladí manželé hostili ve své luxusní střešovické vile Bianca významné návštěvy, včetně prezidenta Masaryka.

Svou profesní kariéru spojil s plzeňskými Škodovými závody. Začínal jako mladý právník. Jeho schopnosti ho vynesly až do křesla generálního ředitele a předsedy správní rady koncernu. Pod jeho vedením Škodovka pohltila mladoboleslavskou automobilku Laurin & Klement, založila pražskou leteckou továrnu Avia, rozšířila působení na Slovensko. Za účelem rozšiřování zahraničních odbytišť byla založena obchodní společnost Omnipol.

Loevenstein to zkrátka uměl. Pro lepší reprezentaci zakoupil zámeček v Dobřenicích, kde pořádal proslulé hony pro své obchodní partnery i osobnosti z vysokých kruhů. Ze světa však odešel předčasně – nedožil se ani pětapadesátky. Mohl za to stres z pracovního vypětí, kouření a angina pectoris. Pochovaný je v rodinné hrobce na dobřenickém hřbitově.
žolík – dort

Také občas rádi mlsáte? Možná ale nevíte, že mnohé sladké dobroty nesou jména osobností, které se zasloužily o jejich vznik. Tak například známou neodolatelnou vídeňskou lahůdku vytvořil v roce 1832 pouze šestnáctiletý Franz Sacher. Byl ve druhém učňovském ročníku na dvoře knížete Metternicha. Metternich potřeboval připravit nějakou specialitu pro výjimečné hosty. Jenže šéfkuchař byl zrovna nemocný, a tak za něj zaskočil studentík. Vymyslel tento čokoládový dort a vešel do dějin. Franzův syn Eduard ho později ještě vylepšil čokoládovou polevou a meruňkovou marmeládou. Poblíž vídeňské Státní opery si v roce 1876 otevřel hotel Sacher, kde dorty servíroval – ovšem recept přísně tajil!

Spousta kulinářských potěšení nese také jméno Esterházy – třeba palačinky, steak, zmrzlinová bomba nebo guláš. Může za to Mikuláš Joseph Esterházy, významný generál rakousko-uherské císařské armády, politik, diplomat a jeden z nejbohatších Maďarů vůbec. Na svém luxusním zámku Esterháza u Neziderského jezera pořádal hostiny a koncerty pod širým nebem. V druhé polovině osmnáctého století zde téměř třicet let řídil orchestr, organizoval hudební život a komponoval svá díla rakouský skladatel Joseph Haydn.

Dortík z mandlového či ořechového sněhového těsta s vanilkovým krémem a fondánovou polevou prý vytvořili budapešťští cukráři na začátku 20. století a pojmenovali ho po o něco mladším členovi rodu, Paulu III. Antonu Esterházym.

Tomuto nadýchanému dezertu z pusinkového těsta se spoustou šlehačky a ovoce se říká Pavlova. A víte proč? Protože prý jednomu novozélandskému cukráři připomínal sukni nejslavnější primabaleríny všech dob, Anny Pavlovny Pavlovové. Říkali jí Božská Anna nebo Královna tance. A právem. Hvězda ruského baletu, jejíž umění slavilo triumfy ve čtyřiačtyřiceti zemích světa, byla vskutku nedostižná. Stejně jako tahle sladká pochoutka.

Kdo to byl?

Muž, jehož jméno máte určit, si prý jako jeden z mála troufnul oponovat v diskusi Hitlerovi. Asi proto byly jejich vztahy sice korektní, avšak chladné.

Vystudoval práva, vstoupil do diplomatických služeb a postupně působil v Londýně a Istanbulu. Od roku 1932 byl německým ministrem zahraničí. Adolf Hitler ho zbavil funkce ve prospěch agresivnějšího Joachima von Ribbentropa a poslal ho do Prahy. V březnu 1939 byl ustanoven říšským protektorem v Protektorátu Čechy a Morava. Během jeho úřadování byly uzavřeny české vysoké školy, došlo k přijetí obdoby Norimberských zákonů a český průmysl byl zapojen do německého válečného hospodářství. V září 1941 ho Hitler nahradil Reinhardem Heydrichem, prý kvůli shovívavosti a hlavně neschopnosti vyrovnat se s posilujícím odbojem. Po válce stanul před Norimberským tribunálem. Když mu promítali dokumentární film se záběry nacistických krutostí, reagoval: „Nemám, co bych k tomu řekl. V době, kdy se to dělo, jsem neměl žádnou politickou moc.“ Soud ho odsoudil k patnácti letům odnětí svobody. Po osmi letech strávených za mřížemi a prodělaném infarktu byl z věznice ve Spandau propuštěn na svobodu. O dva roky později zemřel. Bylo mu třiaosmdesát let.