Spisovatel Lewis Carroll, v jehož fantazii se zrodila snad nejznámější holčička na světě, pobavil některými svými výroky. Tak třeba: „Máte-li v hlavě prázdno, pak vás bohužel nespasí ani ten největší smysl pro humor.“ Nebo: „Ve všem je nějaké poučení, jen ho najít.“

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

14. leden 1898 – † Lewis Carrol ( 27. 1. 1832)
4. červenec je v literárním světě oslavován jako Alenčin den. Toho dne roku 1865 totiž vyšlo první vydání světoznámé knihy pro děti Alenka v říši divů, kterou napsal anglický matematik Charles Lutwidge Dodgson, v literatuře známý pod pseudonymem Lewis Carroll.

Příběh se začal psát stejného dne, jen o tři roky dříve. Tehdy vzal Dodgson na projížďku lodí po Temži tři malé dcerky svého přítele a nadřízeného, děkana koleje Christ Church na Oxfordské univerzitě. Mladý Dodgson tu vyučoval matematiku, ale práce ho nebavila a studenti ho považovali za nudného. Vysoký a pohledný lektor trpěl od dětství koktavostí a plynule prý dokázal mluvit jen s malými dětmi. Koníčkem, který mu pomáhal snášet pro něj tak nudné povolání, byla literatura a fotografování.

Během plavby chtěla desetiletá Alice po Dodgsonovi pohádku, a tak začal vyprávět to, co mu zrovna přišlo na jazyk. Vznikl příběh, který si podmanil celý svět. Příběh o Alence, která svým pádem do králičí nory objevila kouzelný svět v podzemí.

Alici se pohádka tak moc líbila, že Dodgsona doslova dotlačila k tomu, aby příběh napsal a uveřejnil. Jenže pak se stalo něco, co dodnes klade jisté otázky: rodiče Dodgsonovi zakázali, aby se s jejich dcerou dál stýkal. Říká se, že Dodgson požádal tehdy jedenáctiletou Alici o ruku, ale důkazy chybí. V každém případě si o podezřelém přátelství dospělého muže a malého děvčátka štěbetali i vrabci na střeše.

Dodgson prý trpěl migrénou a zvláštní formou epilepsie, které se někdy říká syndrom Alenky v říši divů. Tato nemoc při záchvatu ovlivňuje vědomí a vnímání, a člověk tak může procházet něčím podobným jako Alenka při svém dobrodružství. Ale ať už inspirací bylo cokoliv, na působivosti a oblíbenosti jeho díla to nic nemění.

14. leden 1978 – † Kurt Gödel ( 28. 4. 1906)

Příběh matematika a filozofa Kurta Gödela je téměř neznámý. Škoda. Jeho vědecké teorie jsou totiž stejně významné jako ty Einsteinovy.

Kurt Gödel se narodil v Brně v německé rodině na začátku 20. století, ale ve třiatřiceti letech odjel do Ameriky a domů se už nikdy nevrátil. Žil v Princetonu, kde v Ústavu pokročilých studií vyučoval matematiku a pod vlivem svého přítele Alberta Einsteina i fyziku. Einstein zavedl pojem relativního času a Gödel, jako jeden z největších matematiků na světě, nalezl řešení rovnic, které umožňují v čase cestovat. Gödel vycházel z představy Vesmíru, jenž je naplněný plynem a otáčí se. Takže, pokud byste se vydali na cestu vesmírnou lodí a obletěli kolem celého Vesmíru, mohli byste zpět na Zemi doletět dřív, než jste ji opustili.

Kurt Gödel byl geniální a tudíž trochu podivínské dítě. Ve škole si vysloužil přezdívku „Pan proč“, ale o jeho excelentních matematických schopnostech nebylo pochyb. Povahou byl nesmělý, plachý, ale výstřední. Měl duševní poruchy a ignoroval to, co by se mělo či slušelo dělat. Nakonec ho to stálo i život.

Ke stáří trpěl představou, že ho chtějí otrávit zločinci a nesnědl jiné jídlo, než to, co mu uvařila manželka. Když v roce 1977 těžce onemocněla a nemohla vařit, odmítl jíst a po pár měsících zemřel v princetonské nemocnici na totální vyhladovění.

15. leden 1858 – Giovanni Segantini († 28. 9. 1899)

Malíř Giovanni Segantini se nenarodil zrovna se stříbrnou lžičkou v ústech. V šesti letech mu zemřela matka a ve dvanácti i otec. Vyrůstal nejdříve u nevlastní sestry, pak v sirotčinci a nakonec u nevlastního bratra. Těžko říct, kde to bylo horší.

Když se se sestrou přestěhoval z Rakouska do Milána, ztratil rakouské občanství, ale nezískal italské. V sedmi letech se stal bezdomovcem, měl hlad, živil se drobnými krádežemi a číst a psát se naučil až v dospělosti. Do
smrti už zůstal bez státní příslušnosti. V sedmnácti letech začal žít na vlastní pěst. Vrátil se do Milána, kde si našel práci jako pomocník u malíře církevních praporů, transparentů a domovních štítů a nastoupil na Uměleckou akademii.

V jedenatřiceti letech se se svým prvním větším obrazem zúčastnil národní výstavy pořádané akademií. Měl obrovský úspěch a byl navržen na první cenu, ovšem někteří ze závistivých účastníků upozornili porotu na skutečnost, že Giovanni Segantini není Ital, a tak cenu nezískal.

Zbývalo mu deset let života. A nezahálel. Stal se malířem evropského významu. Opakovaně se vracel k alpským motivům, takže se mu dodnes přezdívá „Alpský malíř“.
1718 – zahájení vyučování na Stavovské inženýrské škole

Výstavná budova Českého vysokého učení technického na Karlově náměstí v Praze byla postavena neuvěřitelně rychle, za 2 roky. V roce 1872 se s výstavbou začalo, v roce 1874 mohli studenti poprvé vkročit do poslucháren.

Historie školy však sahá ještě dál. V roce 1705 podal slezský rodák Kristián Josef Willenberg císaři Leopoldovi I. žádost o zřízení technické výuky v Čechách. O rok později byl před komisí vyzkoušen z aritmetiky, geometrie, trigonometrie a znalosti fortifikace neboli opevnění, pevnostních hradeb a pevností. Uspěl a byl mu propůjčen titul císařského inženýra. Rok nato císař Josef I. vyučování inženýrství v Čechách povolil. V zakládací listině z 18. ledna 1707 stálo: „Svrchujmenovanému Willenbergovi instruovati a vyučovati se dovoluje.“ Nebyly však peníze, a tak se instruovati a vyučovati mohlo začít až v roce 1718. Pár měsíců před tím Willenberga podpořil císař Karel VI., na jehož pokyn zemští stavové zřídili inženýrskou profesuru. Willenberg byl jmenován profesorem inženýrství a začal vyučovat prvních 12 žáků. Ve svém bytě. Pak se budoucí inženýři vzdělávali v bývalých jezuitských dílnách a kabinetech v Klementinu.

V roce 1806 byla stavovská inženýrská škola přetvořena na polytechniku. První polytechniku v Evropě! A abych nezapomněla, název České vysoké učení technické nese od roku 1920.

Kdo to byl?

Naší hádankou zabrousíme opět mezi herce předválečné generace, jejichž doménou bylo hlavně divadlo. Kolega z Vinohradského divadla Vladimír Hlavatý se o herečce, na níž se dnes ptáme, vyjádřil takto: „Snad nejlepší
představitelka všech maminek na jevišti. Byla zosobněním všeho nejhezčího, co se kdy ve slově maminka skrývalo, něhy, porozumění, tepla domova.“

Herečka patřila k těm, jejichž herecká průprava neprobíhala nikde na konzervatoři, ale přímo na jevišti. U herecké společnosti Vendelína Budila pobyla dva roky, seznámila se tam se svým budoucím manželem Bohumilem a společně s ním odešla do brněnského Národního divadla. Její muž byl operní pěvec a společně spolu vychovali tři děti. Nejstarší syn Dalibor se po
otci věnoval hudbě a proslul jako klavírista a operní zpěvák. V ukázce Funebrák doprovází Krále komiků Vlastu Buriana na klavír.

Herečka se nebála část kariéry obětovat rodině, a tak po delší pauze nastoupila roku 1909 do Vinohradského divadla v Praze, odkud po 32 sezónách odešla do důchodu. Ani film jí nezůstal odepřen. Za svou dlouhou kariéru ztvárnila přibližně padesát filmových rolí, v nichž skvěle zúročila svůj mateřský cit. Tak si ji na závěr ještě připomeňme jako babičku
Buryjovku v Její pastorkyni.