„Čas ubíhá různě, podle toho, s kým,“ pravil nejslavnější dramatik všech
dob William Shakespeare.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

11. prosinec 1912 – Carlo Ponti († 10. 1. 2007)

Říká se, že láska hory přenáší. V životě jednoho z nejvýznamnějších filmových producentů Carla Pontiho spíše přenášela hranice států. Proč tento příměr?

Vystudoval práva a nějaký čas se jim i věnoval, brzy ale společně s Dino de Laurentiisem založil produkční společnost Ponti-De Laurentiis. Produkovali mimo jiné i první italský barevný film Toto a colori!

V sedmatřiceti letech – to už byl ženatý a měl syna – potkal na soutěži krásy v Římě šestnáctiletou krásku Sofii Villani Scicolone a bezhlavě se do této budoucí hvězdy zamiloval.

Se svou první manželkou Giulianou Fiastri se nechal rozvést v Mexiku, neboť
tehdejší italské zákony rozvod neumožňovaly. V roce 1957 se pak oženil s krásnou Sofií, která už v té době užívala vám známější pseudonym Sophia
Loren. Italské úřady ovšem mexický rozvod neuznaly a Ponti byl obviněn z bigamie. Proto se s Giulianou i Sofií přestěhovali do Francie, kde všichni požádali o občanství, s Giulianou byli pak rozvedeni a se Sofií podruhé, tentokrát již právoplatně, sezdáni.

Produkoval desítky filmů a spolupracoval s nejvýznamnějšími režiséry své doby, například s Federicem Fellinim, Michelangelem Antonionim nebo s Vittoriem de Sica.

Ponti tvrdil, že „má-li film úspěch, je to byznys. Nemá-li úspěch, je to umění“. Zaujala ho i tvorba Miloše Formana, a tak se rozhodl, že nově vznikající film Hoří, má panenko zafinancuje na tehdejší poměry neuvěřitelnou částkou osmdesát tisíc dolarů!

Natáčení se neúčastnil, a když viděl finální výsledek, požadoval svých 80 000 dolarů zpět. Oficiálně kvůli nedodržení smlouvy – film byl o tři minuty kratší, než měl být, neoficiálně proto, že ho považoval za zesměšňující a opovrhující obyčejným člověkem.

Se svou láskou Sofií zůstal šťastně až do konce života. Dožil se krásných
čtyřiadevadesáti let.

11. prosinec 1972 – Apollo 17 přistál na Měsíci

Šest úspěšných misí. Dvanáct astronautů, kteří se dotkli povrchu Měsíce. To byl výsledek Programu Apollo.

V květnu roku 1961 vyhlásil prezident John Fitzgerald Kennedy národním cílem přistání lidí na Měsíci. To dalo vesmírnému programu Apollo, který
Američané připravovali už od konce 50. let, jasný směr. Začal se chystat skutečný let na Měsíc.

O šest let později došlo ale při nácviku prvního zkušebního letu k tragédii. Ve velitelském modulu vypukl v důsledku vysoké koncentrace kyslíku požár, při němž uhořeli tři astronauti.

První pilotovanou misí programu byl let Apollo 7 v říjnu 1968. Následovaly další tři, přičemž poslední z nich – Apollo 10 – se dostala až necelých 15 km nad povrch Měsíce.

16. července 1969 odstartovala raketa Saturn 5 s posádkou Apolla 11 a 20. července nastal okamžik, který na televizních obrazovkách sledoval snad celý svět. Astronauti Buzz Aldrin a Neil Armstrong vstoupili na povrch Měsíce. Třetí člen posádky Michael Collins zůstal ve velitelském modulu.

Po dosažení povrchu Měsíce začal zájem o lety upadat. Navíc došlo k rozpočtovým škrtům v důsledku války ve Vietnamu. Následovaly sice další
mise, ale nakonec byl program Apollo předčasně ukončen po sedmnáctém letu 11. prosince 1972.

Posádku Apolla 17 tvořili Eugene Cernan, atsronaut s českými kořeny, Ronald Evans a Harrison Schmitt. Cernan a Schmitt strávili na povrchu Měsíce celkem 75 hodin a byli tak zatím posledními lidmi, jež vkročili na povrch Měsíce. Měli s sebou i československou vlajku jako symbol Cernanova původu. Na Zemi dopravili sto deset a půl kila vzorků hornin a na zpáteční cestě pořídili slavnou unikátní fotografii Země nazvanou Modrá skleněnka.

Eugen Cernan, který po roce 1989 vlast svých předků opakovaně navštívil, zemřel na začátku roku ve věku 82 let. Od letu Apolla 17 se dodnes žádní další astronauti nevydali dál než na oběžnou dráhu Země. Nejspíš ale není všemu konec – společnost SpaceX plánuje v nejbližší době Měsíc alespoň obletět.

12. prosinec 2007 – † Ike Turner ( 5. 11. 1931)

Jako malý si přivydělával coby lift boy v hotelu, kde se také poprvé setkal s muzikou. Z druhého patra vysílalo rádio a osmiletého Ika to fascinovalo. Při každé volné chvíli dění ve studiu pozoroval. Později ho nechali ovládat tlačítka, která spouštěla desky. V rádiu často vystupovaly živé kapely, a tak
začal Ike nahlížet do hudebního světa.

V devatenácti letech zažil první velký úspěch. Se svou kapelou The Kings of Rythm nahrál písničku Rocket 88. Dočkala se lokální slávy a je považovaná za první rock'n rollovou nahrávku!

Byl čím dál známější a uznávanější. Začal pomáhat ve studiích jako lovec talentů. Jeho největším úlovkem byla bezpochyby jistá Anna Bullock. Byl jí natolik uchvácen, že ji začlenil do vlastní kapely a později přejmenoval na Tinu Turner. Určitě pochopíte, proč.

Duo Ike a Tina se stalo senzací. Šplhalo po žebříčcích hitparád a dobývalo svět. V sedmdesátých letech to ale začalo jít s Ikem z kopce. Byl drogově závislý, trpěl záchvaty agrese. Tinu prý tyranizoval a bil. To byl konec manželství i úspěšného dua.

Pokoušel se o sólovou tvorbu, ale nedařilo se mu. Měl oplétačky se zákonem, byl obviněn z držení zbraně nebo z přechovávání drog. Teprve po dvaceti letech se začal znovu objevovat na pódiích a v roce 2007 dostal dokonce svou první Grammy! 12. prosince téhož roku byl ale nalezen doma mrtvý.
Příčina smrti – předávkování kokainem.

14. prosinec 1982 – † Růžena Vacková ( 23. 4. 1901)

Ve 20. století stáli lidé v Československu mnohokrát před těžkou volbou: Žít
v bezpečí kompromisů nebo stát za všech okolností za svým a projevit odvahu, za niž mohli zaplatit vysokou cenu. Univerzitní profesorka Růžena
Vacková měla tuto volbu jasnou a byla postavena před těžké zkoušky, které měly její odhodlání tvrdě prověřit. Po maturitě na vyškovském gymnáziu
zamířila v roce 1920 do Prahy, kde vystudovala archeologii a dějiny výtvarného umění. Věnovala se ale i jiným oborům, filozofii, divadelní vědě a estetice, své práce hojně publikovala.

Za okupace se zapojila do odboje, za což byla zatčena, vyšetřována gestapem a poté odsouzena k trestu smrti. Na smrt čekala v samovazbě na
Pankráci. Bylo jí čtyřiačtyřicet. Den, kdy se měla vydat na poslední cestu k popravčímu, připadnul řízením osudu na 5. května 1945. Za zdmi věznice
vypuklo povstání a večer se dveře cel smrti otevřely. Růžena Svobodová se spolu s dalšími politickými vězni dostala na svobodu. Jenže ne na dlouho.

Po válce byla jako teprve druhá žena u nás jmenována mimořádnou profesorkou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jenže pak přišel únor 1948. Jako jediná z univerzitního sboru se zapojila do studentských demonstrací a bránila studenty, kteří byli za pochod na Hrad vyloučeni ze školy. Na oplátku byla z univerzity vyhozena i ona. Za své aktivity ve třetím odboji byla v roce 1952 zatčena a odsouzena k dvaadvaceti letům těžkého žaláře za trestný čin vyzvědačství a velezrady. Z vězení byla propuštěna až v roce 1967.

Podmínky, v jakých prožila léta v mnoha různých věznicích, musely být příšerné, jak vzpomíná jedna ze spoluvězenkyň Dagmar Skálová.

Po propuštění se Růžena Vacková stala členkou Spolku politických vězňů K 231. V roce 1969 byla plně rehabilitována, ale o dva roky později byla její rehabilitace zrušena. Zapojila se do katolického disentu a v roce 1977 podepsala jako jedna z prvních Chartu 77. Přes všechny útrapy se dožila krásných jedenaosmdesáti let. V roce 1992 jí byl udělen Řád T. G. Masaryka.

Kdo to byl?

Naši dnešní hádanku uvedeme citátem: „Kdo nebyl někdy v životě pošetilým, nebyl nikdy moudrým,“ pravil po Goethovi největší německý lyrik, v němž touhu po psaní vzbudila touha po sestřenici Amálii.

Narodil se do německé židovské rodiny obchodníků a předpokládalo se, že řemeslo převezme. Jeho to však táhlo jinam. Vystudoval práva, konvertoval
k protestantismu a odešel do Francie.

Básně psal už za studií, navštěvovat přednášky z literatury, docházel do literárních salónů a publikoval v časopisech. Stal se jedním z nejpopulárnějších, nejčtenějších a nejskvostnějších lyriků 19. století. Přirozená lyričnost a zpěvnost jeho veršů zlidověla, z památníků se přelévala do sbírek, odkud se vracela do památníků, z knihoven se šířila na ulici.

Mezi jeho přátele patřili Honoré de Balzac nebo Alexander Dumas, ale také Karel Marx nebo Bedřich Engels. Jeho fascinace komunismem ale měla své hranice – bál se realizace a následků tohoto režimu.

V roce 1841 se oženil s pařížskou prodavačkou Crescence Augustine Mirat, záhy ale těžce onemocněl a téměř přišel o zrak. Přesto se dál věnoval psaní.
Zemřel v Paříži 17. února 1956.