Mark Twain kdysi prohlásil: „Víte, co je tragédie? Když se dívka vdá z lásky a po svatbě zjistí, že její muž nemá žádné peníze.“ Tak takové zklamání jistě nezažila manželka jednoho z významných mecenášů české kultury Ferdinanda Náprstka.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

16. srpen 1887 – † Ferdinand Náprstek ( 24. 5. 1824)

Ferdinand Náprstek byl bonviván, furiant a milovník žen. Oženil se až v 39 letech s tehdy 17letou Marií Storchovou. Manželství ale skončilo záhy skandálním rozvodem, neboť Marie, ač byla z vážené rodiny, nevážila si manželského slibu a Ferdinanda podváděla, jak jen mohla.

Oba bratři si byli podobní nejen vzhledem, ale i pokrokovým smýšlením a zájmem o rozvoj české kultury. Ferdinand vystudoval techniku a byl navíc i zdatným podnikatelem. Na čas převzal řízení vinopalny a pivovaru U Halánků, který sídlil právě zde. Později zdědil Černý pivovar na Karlově náměstí. I proto si mohl dovolit být mecenášem umění.

Vztah k Boženě Němcové měli oba bratři. Vojtěch jí byl duševní oporou, Ferdinand ji podporoval praktičtěji: penězi a alkoholickými nápoji ze své vinopalny. Jeho dvoření ale nedopadlo slavně.

Ferdinand Náprstek se angažoval také ve Sboru pro zřízení českého Národního divadla – byl jedním z těch, kdo podepsali smlouvu o koupi pozemku. A dokonce obohatil repertoár Zlaté kapličky svými překlady her z francouzštiny.

Přesto se nám dnes ve spojení s příjmením Náprstek vybaví spíše jeho bratr Vojtěcha a Americký klub dam.

17. srpen 1902 – Marie Švermová († 4. 2. 1992)

Život s námi mnohdy dělá kotrmelce. Marie Švermová za svůj život zvládla těch obrátek několik. Stejně jako její manžel Jan Šverma vstoupila do komunistické strany hned po jejím založení v roce 1921. Její politická kariéra pak stoupala strmě vzhůru.

Na rozdíl od manžela, který zahynul během Slovenského národního povstání, se Marie postupně dostala až do samé špičky KSČ.

Ukázka: „Poslankyně Švermová...a jeho významu.“

S.B.m.o.
Paradoxem je, že právě Švermová, která v roce 1948 organizovala hnutí žádající trest smrti pro Miladu Horákovou, byla o tři roky později zatčena a odsouzena na doživotí ve stejně vykonstruovaném procesu s Rudolfem Slánským.

Odsouzení a co nejtěžší podmínky ve vězení pro Marii Šmeralovou prý požadoval tehdejší ministr kultury a hlavní komunistický ideolog Václav Kopecký. A důvod? Proslýchalo se, že šlo o osobní mstu. Marie Švermová byla pohledná žena, přezdívalo se jí „krásná vdova“. Když ji Kopecký požádal o ruku, dost drsně ho odmítla. A Kopecký toto „ne“ Švermové neodpustil. Zvláště po té, co si začala s o deset let mladším Otto Šlingem. „Jeví se jako zvrhlík, netvor, kriminální dobrodruh!“ hřímal na jeho adresu Kopecký v procesu s Rudolfem Slánským, ve kterém byl i Šling odsouzen k trestu smrti. Marie Švermová byla po pěti letech propuštěna. V roce 1968 byla rehabilitována a a normalizace opět pronásledována. Nakonec jako jedna z prvních podepsala Chartu 77.
žolík – historie meteorologie

Poručit větru, dešti se zatím nikomu nepodařilo. A tak se lidé už od pradávna snažili vývoj počasí alespoň dopředu odhadnout. O meteorologii psal ve svém pojednání už Aristoteles. Ve starověkém Řecku byla k těmto účelům postavena „Věž větrů“. Detailnější pochopení atmosférických procesů potřeboval později například Kryštof Kolumbus při svých zámořských výpravách. A to vyžadovalo nové přístroje. K hydrometru a teploměru přibyl v 17. století i barometr, který umožnil měření tlaku vzduchu. V řadě měst začaly vznikat meteorologické stanice a díky telegrafu se v polovině 19. století rozletěly meteorologické informace do mnoha vzdálených míst.

O sto let později vynesly horkovzdušné balony přístroje i do dalších vrstev naší atmosféry. No a netrvalo dlouho a do vesmíru putovala s prvním radarem meteorologická družice Tiros I. Psal se rok 1960. Brzy na to byl u nás založen hydrometeorologický ústav. A předpovídalo se jako na běžícím pásu.

Kromě profesionálních meteorologů se do předpovědí pouštěli i amatérští fanoušci. Jednou z bizarních postaviček byl Antonín Fiala. Jeho předpovědi vycházely na přelomu 19. a 20. století v různých novinách. Např. ohlásil, že za tři dny napadne sníh. Když se tak nestalo, vznesl stížnost, že noviny neotiskly jeho předpověď v plném znění, a to: „Prorok povětrnosti Fiala předpovídá, že nejdéle v dvaasedmdesáti hodinách bude padat sníh — dá-li to pán bůh.“ Uznejte, že to byl podstatný dodatek. Ostatně, toto by se mělo možná přikládat k předpovědím i dnes, co říkáte.

18. srpen 1902 – Julius Kalaš († 12. 5. 1967)

Ne každý hudební skladatel měl tak široký záběr jako autor Julius Kalaš. Psal komorní a orchestrální opusy, skládal operety, scénickou hudbu, ale nejvíc ho proslavily filmové melodie.

K Juliu Kalašovi neodmyslitelně patří i soubor Kocourkovští učitelé. Stál u jeho zrodu, byl uměleckým vedoucím. Jako klavírista je doprovázel v kabaretu, na estrádách nebo ve filmu. Jako v předešlé ukázce i tady je znát Kalašův smysl pro humor a nadsázku.

V roce 1948 se Julius Kalaš stal profesorem na katedře Zvuk a hudba ve filmu na FAMU a po té i děkanem a proděkanem této školy. Byl také prvním předsedou Českého hudebního fondu. Dá se říct, že hudba byla jeho největší radostí. A on tu radost navíc dokázal posílat dál.

Kdo to byl?

V roce 1922 ho Jaroslav Kvapil angažoval do Vinohradského divadla. Za 25 let se tento herec propracoval k velkým charakterním i komickým rolím. Za to v Národním divadle, kam pak odešel, dostával už jen malé roličky. Stejně tomu bylo ve filmu. Asi nejvíc si ho pamatujeme jako zapáleného straníka v Dovolené s Andělem.

Naposledy si zahrál rytmistra ve filmu Poslušně hlásím. Během natáčení bohužel v 57 letech náhle zemřel.