Významný představitel protinacistického odboje, Heliodor Píka, byl zavražděn před 60 lety. Za války byl náčelníkem československé vojenské mise v Moskvě. Byl velmi dobře informován o Stalinově Sovětském svazu. Zřejmě i proto byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen a 21. června 1949 popraven. Jeho syn Milan byl uvězněn a poté, aby se vyhnul šikaně, se usadil na Slovensku v Bratislavě. Je dokonalým pamětníkem, očitým svědkem otcova názorového a marného střetu s komunistickým režimem a poté i bojovníkem za rehabilitaci a uznání zásluh svého otce - Heliodora Píky. Zaznamenal i to, jak se pohledy na osobnost jeho otce postupem času měnily, obracely a vyvíjely. Byl ovšem i svědkem soudního procesu, při němž stanul před soudem prokurátor Karel Vaš, který proces s Heliodorem Píkou inscenoval. Dodnes Milan Píka jen obtížně chápe, proč Karel Vaš, jehož vina je nezpochybnitelná, nebyl za své zločiny potrestán.

V červnu 2009 uplynulo šedesát let od popravy, která byla jedním z prvních justičních zločinů komunistické moci. Dokumentaristé TS Ostrava v té době začali ve spolupráci s historiky, pamětníky a rodinnými příslušníky natáčet tento film. Na místech, která mají klíčový význam pro příběh Heliodora Píky, jim průvodcem byla osoba nejpovolanější - syn Milan.

Jen stručný výčet základních faktů stačí, abychom si uvědomili velikost osobnosti, které jsme dokument Můj otec generál věnovali: Heliodor Píka, voják, hrdina, legionář, jeden z předních důstojníků moderní armády nově vzniklého Československa, vojenský atašé v Rumunsku, významná osobnost vojenského zastoupení ČSR v Sovětském svazu a jeden z čelných velících důstojníků Československé samostatné brigády v SSSR. Po válce působil na Ministerstvu obrany. Po únoru 1948 byl propuštěn z armády a v roce 1949 odsouzen ve vykonstruovaném procesu na smrt. Plně rehabilitován byl v roce 1968. Otevřeně hovořit o něm můžeme až po roce 1989. Prezident Václav Havel mu v roce 1991 udělil Řád Milana Rastislava Štefánka in memoriam za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války.

Výsledek práce dokumentaristů předkládáme televizním divákům. Ke slovu se dostávají životopisné údaje, historické prameny, vzpomínky příbuzných a přátel i fakta, která by měla zaplnit bílá místa na mapě našich novodobých dějin.

Vedle Milana Píky se ke slovu dostanou Karel a František Píkovi, generálovi synovci, stejně jako jeho neteř Daliborka Vacková. Sumu odborných faktů, některých poprvé zmíněných před veřejností, předkládají historici František Hanzlík, Antonín Benčík a Eduard Stehlík. Doplňuje je správkyně Píkovy pozůstalosti Jana Horáková. Podařilo se rovněž získat výpovědi spolubojovníků a přátel Františka Kaplana, Věry Holubové, Rostislava Kubišty, Ailsy Domanové, Zdeňka Škarvady a dalších. Několikrát je zmíněn i Píkův obhájce JUDr. Rastislav Váhala, kterému Milan Píka adresoval své poděkování v závěrečných titulcích.

Osou dokumentu je Milanova cesta po místech, která se vztahují k osobní historii otce i jeho samotného. Ocitneme se na Opavsku, padají slova o vlastenectví a vztahu k rodnému Slezsku, ozvou se vzpomínky na přirozenou autoritu, kterou Heliodor Píka vzbuzoval, i šok, jaký mezi rodáky zanechala zpráva o jeho popravě. U kasáren v Hranicích je zmíněn zakladatelský význam nejen pro tuto konkrétní vojenskou akademii, ale i pro vojenské školství vůbec.

Při vzpomínkách na Píkovu manželku Marii se díváme na fotografie krásné, oduševnělé tváře, ale zároveň si při citacích z korespondence nebo výkladu historiků uvědomujeme nejenom rozdílnost postavení dnešních životních partnerů předních osobností veřejného života, ale i tiché introvertní hrdinství této generálovy ženy a matky syna Milana. Bez velkého sentimentu jsou zmíněny nové a nové začátky v jednotlivých etapách, minimální materiální zázemí, časté odloučení, pobyt v Anglii během druhé světové války, dramatický návrat i složité životní podmínky v době věznění generála Píky a po jeho odsouzení: "Splnil se můj osud dobře, byl takový, ale váš je otevřený a musíte se šetřit a nemyslet na zlo. Víš dobře, že život jednotlivce nehraje žádnou roli. Byla jsi na pokraji zkázy a přece jsi z toho vyšla. Proto i dnes se dívej klidně vstříc i neznámé budoucnosti, mysli dnes jen na děti. Buď statečná, snášej osud klidně. Já jsem bez ustání myšlenkami u vás. Trpím nesmírně, že já nemohu stát při vás." H. Píka manželce, po svém ztačení

Zahraniční vojenské mise a boje za druhé války zprostředkují archivní filmové materiály, fotografie, písemné dokumenty a výpovědi kolegů či spolubojovníků. Stopu, kterou po sobě Heliodor Píka zanechal, na řadě míst u nás připomínají vojenské památníky a pamětní desky. Zvuk jeho jména vyslovovaného na těchto pietních místech je pro mnohé docela nový, neboť řada z nich byla odhalena teprve nedávno, včetně obelisku na posledním místě uložení popela popravených vězňů na hřbitově v Plzni.

Nejsilnější dojem zanechávají záběry z plzeňské věznice na Borech, kde byl Píka internován a také následně popraven. Několik měsíců tady strávil i jeho syn Milan. Měli možnost vidět se a podpořit navzájem, tak jak to ve věznicích bylo možné - vzkazy, motáky, signály, kterým rozuměli jen oni sami. Dnes spolu s Milanem Píkou procházíme celami a chodbami, kamera zprostředkovává pohled zamřížovaným oknem do míst, kde před šedesáti lety stála šibenice...

I dnes je tento prostor vyhrazen vězeňství a nezbývá příliš místa pro lítost. Dnešní dozorci, kteří otevírají katr, abychom jím mohli procházet, dodržují profesionální odstup. Ale zároveň je pro ně nepředstavitelná situace, která se v těchto místech odehrávala před šedesáti lety, kdy ve speciální cele ti, kteří čekali na popravu, psali za dozoru tehdejších bachařů své poslední řádky na rozloučenou: "Milovaní nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a s vědomím, že přes mnohé chyby jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť průhledný - že jde však o politickou vraždu. Přese všechno rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení." H. Píka, v noci na 21. 6. 1949

Milan Píka byl po popravě svého otce omilostněn. Režim, v jehož čele stál Klement Gottwald, přece jen nedopustil, aby stejným způsobem jako otec odešel ze života i on. Nové podmínky pro existenci svou i své rodiny našel na Slovensku. Mluví o této krajině s láskou a občas se mu do monologu vloudí slovenština. Odtud také začal svou neúnavnou pouť za rehabilitací svého otce a plným očištěním jeho jména. Posloucháme jeho věty a díváme se, jak pevným krokem muže zvyklého nosit uniformu prochází místy, ve kterých se ostatním tají dech. Rozumíme pak síle, která jej motivovala k tomuto úsilí. Jeho "Road Movie" po mapě milníků života i smrti začíná a končí na Borech. Až se po odeznění posledního titulku zvedneme ze svého křesla, poběží nám hlavou řada otázek, na které dodnes hledáme odpovědi. Patří k nim i ty, které souvisí s dědictvím minulosti a míří jako stále aktuální výzvy do budoucna.