Roman byl ještě chlapec, když mu umřela matka. Tehdy netušil, o koho vlastně přišel. Že realita je složitější a drsnější. Až později pochopil, že žena, která ho vychovávala a kterou považoval za matku, byla ve skutečnosti jeho babička. Biologická matka jej opustila, když mu bylo šest měsíců. Jednoho dne zkrátka odešla a už se nevrátila, nechala jen dopis na rozloučenou. Nikdy potom se nesetkali, a to je Romanovi čtyřicet let. Dávno se musel s nepřítomností matky vyrovnat, jakkoli mu chyběla. Teď má však oporu a čas přemýšlet a jednat. Usoudil, že je nejvyšší čas pokusit se o setkání.

Paní Marii a jejího bratrance Jiřího spojoval v mládí nejen hezký příbuzenský vztah, ale i jiné osudové okolnosti. Díky nim se ale také přestali stýkat – a bude to už šestatřicet let, co se neviděli. Marie před časem začala dávat dohromady své příbuzné. Sešla se nakonec velká rodina, jen Jiří chyběl a nikdo o něm nic neví. Marie především doufá, že je živ a relativně při síle. Těší se na setkání, protože léta letí a času jim už mnoho nezbývá.

Vychovávat čtyři děti jako schůdky je pro Pavlu zjevně velká radost, ale také velká odpovědnost a spousta starostí. Pavla svou situaci zvládá, i když to nikdy neměla jednoduché. Sama vyrůstala bez matky. Rodiče se rozvedli, když byla ještě batole, a soud ji přiřknul otci. Matku nikdy neviděla, alespoň se na to nepamatuje, a dodnes se pořádně nedozvěděla proč. Byl za tím otec? Nebo matka ztratila o dceru zájem? Pavla vytušila, že otec matku ze života vytěsnil, ale – chtěl, nebo musel? Pavla po setkání s matkou velmi touží, ale rozhodnutí dlouho odkládala. Neví, co si má o ní myslet, bojí se, že se splní její negativní předpoklady. Bojí se zklamání, odmítnutí. Nakonec se odhodlala, aby vůbec poznala, jaké to je, dívat se své matce do tváře.