Zdeněk Susa
Narodil se roku 1942, absolvoval lékařskou fakultu univerzity Karlovy v Praze, pracoval na různých pracovištích interního zaměření, účastnil se výzkumu dýchání a vztahů mezi dýcháním a krevním oběhem. Kandidaturu mohl získat až v roce 1991, habilitoval se v roce 1993. Učil na zdravotnických školách a na lékařské fakultě, nyní učí ve VOŠ sociálně pedagogické a teologické JABOK a je externím učitelem evangelické teologické fakulty UK. Současně je výpomocným kazatelem Českobratrské církve evangelické, to znamená, že nemá vlastní farní sbor, ale vypomáhá všude, kde ho pozvou. Angažuje se v hospicovém hnutí.

Kněžna Emma aneb naše dávné evropanství
Víte, kdo byla kněžna Emma? Nevíte? Já to taky donedávna nevěděl. Byla to jedna z prvních kněžen českých, které známe jménem. Manželka Boleslava II. Žila před víc než 1000 let. Její život byl tak pozoruhodný, že by se dal podle něj natočit dobrodružný film. Pojďme, budeme na ni vzpomínat v prostorách, které ji možná pamatují.

Narodila se v Itálii. Byla princezna. Otec italský král Lothar, matka burgundská princezna Adéla. Manželství jejich rodičů trvalo krátce. V bojích o italský trůn byl král Lothar otráven. Královna Adéla i s maličkou Emmou byly uvězněny v jakémsi hradě. Adéla se ale nevzdala, podařilo se jí i s holčičkou utéct podzemní chodbou. Pak požádala o pomoc německého krále Otu I. Ten přišel do Itálie s vojskem, udělal tam pořádek a Adélu si vzal za ženu. Ta mu brzy povila následníka trůnu, budoucího císaře Otu II. Tak princezna Emma byla vychovávána na císařském dvoře spolu s budoucím císařem Otou.

Asi v 18 letech Emmu provdali za západofranského, tedy franckého krále, který se také jmenoval Lothar. Emma byla aktivní žena a snažila se zasahovat do politiky. Vadily jí boje mezi západní francouzskou a východní německou říší. Její muž Lothar byl bratranec německého Oty II. Ona byla Otova poloviční sestra. Když jí umřel manžel a po něm i syn, byla Emma uvězněna v jednom klášteře. Přišla o všechno. Zažila to už jednou jako dítě. Teď podruhé, ale nevzdala se.

Psala dopisy německým příbuzným. Její matka Adéla měla v Německu stále velké slovo. Tak se Emmu nakonec podařilo z vězení vysvobodit. Souhlasila pak se sňatkem s českým knížetem Boleslavem II.

Zůstaly po ní denáry, mince, které dala razit a rukopis legendy o sv. Václavovi, který dala zhotovit. Po smrti Boleslava II. se musela ještě na čas uchýlit do ciziny, do Bavorka, ale pak se do Čech vrátila a žila tu až do smrti r. 1006.

Královny Adéla i Emma nás přesvědčují, že vzdělané a energické ženy mohly tehdy zasahovat i do nejvyšší politiky. Rozdíl mezi oběma panovnicemi je v tom, že Adély si Němci vážili a váží, zatímco Emma je v Čechách zapomenuta. A to je škoda. Zvlášť dnes, kdy se znovu objevují otazníky nad tím, kam patříme.

Příběh kněžny Emmy dokazuje, že už před tisíci lety to už bylo jasné. Byli jsme nedílnou součástí Západu. Země byla dost dobrá k tomu, aby se do ní vdala ovdovělá královna francouzská, která se narodila jako vysoce urozená princezna a s českým prostředím se sžila. To je vidět z její úcty ke sv. Václavu. Češi ji neměli za nežádoucí cizinku. Vážili si jí, měli ji rádi. Kronikář Kosmas o ní napsal, že byla perla ženského pohlaví.