„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“ To řekl Elbert Hubbard.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

29. leden 1952 – Valérie Čižmárová († 7. 3. 2005)

Valérie Čižmárová v pouhých šestnácti letech vtrhla do Prahy ze Slovenska jako velká voda. Narodila se v Michalovcích. Doma se mluvilo maďarsky a když šla do první třídy, neuměla prý ani slovo slovensky.

Začínala v pražském Divadle Rokoko a zdálo se, že má před sebou velmi slibnou kariéru – její písničky vám určitě z paměti nevymizely. Jenže léta letěla i Valerii Čižmárové a velkých hitů bylo míň a míň. Rovných dvacet let byla členkou Divadla Semafor. Poté, co v devadesátých letech Miloslav Šimek rozpustil soubor i kapelu, zhroutil se Valerii svět. Nedokázala se smířit s tím, že její kariéra končí. Pak se přidaly zdravotní problémy.

Půvabná, temperamentní zpěvačka s průrazným hlasem opustila jeviště světa předčasně, v pouhých třiapadesáti letech.

20. květen 1897 – Josef Švejcar († 30. 1. 1997)

Víte, že nejslavnější český pediatr Josef Švejcar vůbec nechtěl být lékařem? Už jako gymnazista mluvil osmi jazyky a s jejich pomocí se původně chystal poznávat svět výtvarného umění.

Jeho příručka Péče o dítě se stala na dlouhá desetiletí biblí všech lékařů a sester v oboru dětského lékařství. V padesátých letech se zabýval nalezením nejvhodnější náhradní kojenecké výživy. Došel k závěru, že bílkovina sušeného kravského mléka je výrazně stravitelnější než mléka čerstvého – tímto poznatkem zachránil tisíce dětských životů. Přesto byl velkým propagátorem kojení.

Jeho názory byly vždy překvapivě moderní: mezi prvními u nás například propagoval porod v přítomnosti otce. Velmi si vážil role ženy a matky. „Postavení mnoha našich maminek je nelidské,“ zdůrazňoval při každé příležitosti. „Místo toho, aby byly královnami, jsou z nich služky!“ Snad k tomu přispěla i jeho osudová láska – paní Běla.

Vitalitu lze nestorovi českých pediatrů jen závidět. Do penze odešel v devětasedmdesáti a pouhé čtyři měsíce mu chyběly do sta let.

2. únor 1897 – Roman Blahník († 22. 12. 1968)

Z obce Blahníky na Domažlicku vzešel rod pošumavských muzikantů, jehož potomci se za svým povoláním rozprchli do různých koutů země. Jeden z nich se usadil v Plzni a právě z něj pochází i autor nesmrtelných filmových melodií.

Roman Blahník studoval Pražskou konzervatoř. Na začátku 1. světové války musel školu opustit a nastoupil jako kapelník vojenské hudby v tehdejších Uhrách. Po válce se protloukal, jak se dalo, hrál po kavárnách, korepetoval v plzeňském divadle. Pak začal vystupovat v Praze se svým jazzovým orchestrem. Čím dál víc ho to totiž táhlo k populární hudbě. Uměl napsat písničky, které se neomrzí.

Romanu Blahníkovi ale nešel jen swing. Psal operety, balety, dokonce se pustil do hudby orchestrální i do opery! Nejvíc se mu ale přece jen dařilo na stříbrném plátně. Filmy, k nimž napsal hudbu, snad ani nespočítám. Jeden však opomenout nesmím: inspirací k ústřední melodii byl Blahníkův slavný Císařský valčík Johanna Strausse mladšího.

Na konci života se usadil na Zbraslavi a věnoval se rodině a koníčkům. Prý měl rád fotbal, přírodu a dobré jídlo. Dlouho si jich ale neužíval – odešel dřív, než se dožil sedmdesátky.

4. únor 1682 – Johann Friedrich Böttger († 13. 3. 1719)

„Vraž do směsi jeden díl kaolinu a po půl dílu živce a křemene. Dobře rozdrť, promíchej a vysuš, pak nech třikrát projít žárem při přesně stanovených teplotách...“ Tak nějak by mohl znít recept na výrobu míšeňského porcelánu. Vděčíme za něj německému chemikovi Johannu Friedrichu Böttgerovi.

Kladný vztah k drahým kovům měl zřejmě v krvi – jeho otec byl razičem mincí. Vyučil se lékárníkem a brzy začal koketovat s alchymií – zajímala ho výroba zlata. To údajně se mu podařilo – nebo to aspoň dokázal zdařile předstírat. Saský panovník August Silný si ho zavřel na míšenský hrad a nechal dobře hlídat – aby mu tajemství nikdo nevyfoukl. A nezůstalo jen u zlata a kamene mudrců.

August měl pro Böttgera další úkol: přijít na to, jak Číňané vyrábějí svůj úžasný porcelán. Böttgerovi se prý zpočátku nedařilo. A když čekal další z nepříjemných inspekcí netrpělivého panovníka, nervózně mezi prsty žmoulal kousek kaolinu. Najednou zjistil, že se mu z něj udělala kulička, a pochopil, že tohle je přesně ten materiál, který hledá.

Od nápadu ke skutečnému porcelánu ještě vedla dlouhá cesta, právě tehdy ale Böttger ukázal, že je víc vědec než podvodný alchymista. Trpělivě experimentoval, až mohl 28. března 1709 svému pánovi a vězniteli konečně oficiálně předvést výrobky, které byly od asijských k nerozeznání.

Albrechtův sen o vlastní výrobě čínského porcelánu se rychle zhmotnil do podoby míšenské manufaktury, která ovšem z obavy před prozrazením pro Böttgera zůstala i nadále vězením. Zemřel ve věku pouhých 37 let, pravděpodobně na otravu chemikáliemi, s nimiž dělal pokusy.

Kdo to byl?

Pokud si s námi i tentokrát chcete zahrát hru na „Kdo to byl“, zapátrejte v paměti po jméně ruského lékaře, který prý měl pozoruhodnou vytrvalost a sílu. Říká se, že potřeboval maximálně pět hodin spánku denně.

Věnoval se studiu reflexů, podobně jako jeho přítel I. P. Pavlov. Náhlá smrt věhlasného lékaře je obestřena tajemstvím.

23. prosinec 1927 přichází telegram s pozvánkou do Kremlu. Dotyčný lékař, který předtím léčil i V. I. Lenina, má vyšetřit prominentního pacienta. O koho jde? To v něm nestojí. Až na místě vyjde najevo, že jde o samotného Stalina. Vyšetření trvá dlouhé tři hodiny a diagnóza zní: typický případ paranoie, z čehož se dají vyvozovat i důvody Stalinových těžkých depresí. V Kremlu nastane panika: nikdo kromě odvážného lékaře se neodvažuje chorobu velkého vůdce pojmenovat nahlas.

Z Kremlu lékař zamíří na představení do divadla. Po něm ho divadelní ředitel pozve na malé občerstvení – na čaj, chlebíčky a zákusky. Cestou domů se lékaři udělá špatně a za pár hodin umírá.

Lékařské konzilium vydalo překvapivé rozhodnutí: tělo nepitvat a rychle spálit. Co se vlastně v Moskvě na sklonku roku 1927 odehrálo?

Poznali jste lékaře, jehož jméno nese nemoc, kterou popsal – způsobuje postupné tuhnutí páteře?