Vážení přátelé, tento fejeton nutně potřebuje vaši spolupráci. Prosím vás, abyste zmobilizovali svou fanzatii a představili si, že každý z vás je britský předseda vlády John Major. Jako takový dorazíte do svého sídla v Downing Street č. 10 a váš osobní tajemník vám předloží vybrané ukázky z tohoto časopisu. To je zdejší satirický čtrnáctideník, ostrý jako břitva. A vy jako britský premiér zjistíte, že o vás otiskuje na pokračování obrázkový seriál, nadepsaný 101 příklad lepšího použití Johna Majora. Tak třeba jako stěrače předního skla auta. Nebo jako přístroje pro měření hloubky. Jako podpory udice při rybaření. Jako rotačního přístroje pro sučení salátové zeleniny. Jste ministerský předseda středně velkého státu, důležitého člena světové komunity. A novinářské bestie z Private Eye mají tu drzost tvrdit, že daleko lépe byste se uplatnil jako podstavec pro stolní lampu. Jako porouchané parkovací hodiny. Nebo bidýlko pro papouška.

Jak na tyto urážky reagovat? Vtrhnout do redakce Private Eye a fyzicky napadnout šéfredaktora? To těžko, protože výsledek by byla široká publicita i v jiných novinách, z níž by vyplývalo, že nemáte smysl pro humor. Ze stejných důvodů není možné požádat o tiskovou opravu. A tak vám zbývá jediná možnost, demonstrovat, že jste nad věcí. Že se dokonce bavíte nad obrázky, které tvrdí, že místo řízení vlády byste líp posloužil jako samohybný trakař. Nebo jako spolehlivé sedativum. Jako předseda britské vlády víte, že koncem 20. století se i v této tradiční zemi vytratila nedotknutelnost vysokých státních funkcí. I těch nejvyšších. Takhle například se ve zdejší televizi zobrazuje v pořadu Spitting Image královna Alžběta II. a celá královská rodina. Ke sboru se připojila královna matka. Vévoda z Yorku a jeho žena Sára. Princ Charles a princezna Diana. Je zde princ Edward. Princezna Anna, která fandí koním. Ani po této, ani po jiných podobných legracích v Británii nenásleduje žaloba pro urážku veřejného činitele. Nanejvýš pohoršená zmínka v novinách. Je to dobré nebo špatné? Myslím, že spíš to první.

O mocných tohoto světa neuctivě vtipkovali už staří Řekové. Ve středověku se za něco takového uřezávaly jazyky. V novověku se za to chodilo do kriminálu, ale nic nezabránilo vtipálkům pořádat neoficiální soutěže o Zlatou mříž. Vstup do politiky s sebou prostě nese nebezpečí, že se stanete terčem i této formy kritiky, často strašně nespravedlivé. No a co? Politik je přece člověk jako pekař, tchýně, podnikatel nebo stavitel mostů. Proč by jenom právě on měl mít právo tlačit vtipy o sobě do ilegality, být tabu. Nevím jak vám, ale mně je tato manifestace anglického smyslu pro humor velice sympatická.