Petr Raus
Petr Raus, místopředseda Rady Církve bratrské. Absolvent Vysoké školy zemědělské v Brně, větší část svého dosavadního života strávil jako entomolog, profesně především na Entomologickém oddělení Moravského muzea. Na samém počátku 90. let přešel v souvislosti s politickou změnou v naší zemi do oblasti křesťanské mediální tvorby. Působil jako redaktor (šest let i jako ředitel) české části mezinárodní křesťanské rozhlasové sítě Trans World Radio, kde je dodnes členem Rady TWR-CZ. Později odešel do České televize, kde pracoval převážně jako dramaturg náboženské tvorby. V současné době místopředseda Rady Církve bratrské a šéfredaktor časopisu Brána. Na koníčky mu už téměř nezbývá čas, jedinou výjimkou je sborový zpěv. Je ženatý, má dvě dospělé dcery.

Advent - povzbuzení k naději
Stojíme na severovýchodním okraji Brna, kopec za mnou jsou Hády, nejjižnější výběžek Moravského krasu. Lom z něj už ukrojil významnou část, odhalil skálu, která byla po věky ukrytá pod vrstvou zeminy. Skála je od nepaměti symbolem stálosti a pevnosti. Stala se i obrazem a symbolem spolehlivé pevnosti a neměnnosti Boží, jak to nejednou slyšíme třeba z žalmových textů: "Hospodine, skalní štíte můj," volá žalmista, a na jiném místě se modlí: "Tys můj skalní štít a pevná tvrz má."

Je to ale jen obraz a jako každý obraz, má i tento své slabiny, jde opravdu jen o příměr. Přišel člověk a kus skály je navzdory své pevnosti pryč. Nejde ale jen o člověka. Skála musela ustoupit, vznikly dutiny. Nejde přitom jen o minulost, ty procesy nejsou ukončené, dodnes vidíme, jak voda skálu rozpouští a o kousek dál zase usazuje do podoby rozmanitých krápníků.

I na příběhu skály vidíme, že na tomto světě není nakonec stálé a stabilní vůbec nic. Změny jsou nevyhnutelné, přesto, nebo možná právě proto se jich děsíme. Vnímáme rozmanitost, proměnlivost přírody, vnímáme nestabilitu společenských systémů, potkáváme změny na sobě samých - stárneme a měníme se. To nás děsí ještě mnohem více. Je to ale oprávněné? Jsme zajatci zlého osudu? Musí být každá změna jen ke zlému?

Prožíváme advent. Ten zdaleka není jen přípravou na Vánoce. V křesťanské tradici je advent především připomínkou naděje na příchod nových dobrých věcí. Celý koncept adventu se odvíjí od slibu vzkříšeného Ježíše Krista, že se do tohoto světa ještě jednou vrátí. Celá řada starověkých civilizací žila stejnou nadějí. Jistě, tu shodu si můžeme vysvětlovat různě, od jednoho společného civilizačního centra, ze kterého lidé roznesli tuto původně vysněnou myšlenku do všech koutů světa anebo na druhé straně možná společnou pradávnou existenciální událostí, která zůstala ukryta v podvědomí lidí a kterou možná potvrzovaly i návazné další události. Mně se zdá tato varianta nejpravděpodobnější.

Bible dává této prastaré naději konkrétní podobu. V ní potvrzuje, že vývoj světa, ale ani příběh každého z nás jednotlivě nemusí končit kdesi v černé díře, že události nemusejí spět jen od desíti k pěti, že na některé svatbě mohou nejlepší víno přinést až v jejím závěru. Kromě toho ale také upozorňuje, že staré pohanské příběhy o návratu zlatého věku, kdysi dávno ztraceného, byly iluzí. Minulost nemusela být tím nejlepším, byť bychom mysleli i na své vlastní dětství. To nejlepší může být stále ještě před námi. Advent je písní naděje. Mluví o příchodu věcí, jejichž hodnota daleko přesáhne cokoli, co jsme kdy poznali. Nepopírá krásu minulosti, slibuje ale víc. Ne automaticky, věci se nedějí samospádem, připomíná ale možnost, po které je možné a dobré sáhnout. Kéž je nám i letošní advent povzbuzením k naději, připomenutím, že to nejlepší může být stále ještě před námi, že vždycky je možné se na něco těšit.