Miroslav Táborský představuje příběh nejvyhlášenějších moravských lázní s unikátní architekturou, která nemá v Evropě obdoby (2017). Režie O. Kallus
Luhačovice jsou čtvrté největší lázně v Česku a největší na Moravě. Za svůj věhlas vděčí především minerálním pramenům. Do širšího povědomí veřejnosti se dostaly díky členům šlechtického rodu Serényiů. První prameny byly zachyceny ve druhé polovině 17. století a začalo se jim říkat "luhačovická voda". Stavební ruch kolem pramenů pak zesílil v 18. století, ale koncem 19. století zastihla tyto lázně stagnace a hrozící úpadek. Do současné podoby lázní v Luhačovicích se počátkem 20. století výrazně otiskly představy "tří mušketýrů" - balneologa Františka Veselého, slovenského buditele Cyrila Holubyho a především architekta Dušana Jurkoviče, který se snažil pracovat s citem a porozuměním pro malebné přírodní prostředí. Nechal se inspirovat valašskou architekturou a dal lázním originální a neopakovatelný styl, který však byl spíše trnem v oku akcionářům. Dnes však činí z městečka evropský unikát, lákající návštěvníky z celého světa a aspirující na zápis v prestižním seznamu UNESCO. Lázně se také pyšní pobytem mnoha velkých osobností naší kultury, mj. skladatele Leoše Janáčka, Karla Čapka či Františka Kožíka.