"Bůh není nic jiného než povýšení lidských vlastností do dokonalých rozměrů, je jen výplodem fantazie," řekl Karel Marx. Největším a nejsilnějším protivníkem režimu a jejich železné pěsti StB byla v Československu a především na Slovensku katolická církev. Už v roce 1945, v čase SNP, to konstatoval Gustáv Husák, když napsal do Moskvy o posledním a přitom nejsilnějším protivníkovi, který v boji o nové zítřky komunisty čeká. V jednom ze svých rozhovorů po roce 1989 o církvi jako o soupeři mluví i Alojz Lorenc. Vysvětlení, proč tomu tak bylo, mohou být různá. Třeba takové, že víra poskytuje člověku svobodu a odhodlání konat i v bezvýchodné situaci a že svobodní lidé jsou pro režim největším nebezpečím. Případně, že pro režim, který usiluje o totální ovládnutí člověka, je konflikt s vírou nevyhnutelný. V Československu neexistovala žádná jiná organizace, která by mohla velikostí a tradicí katolické církvi konkurovat. StB proto prakticky ihned po únoru 1948 začala církve a především tu katolickou velmi tvrdě pronásledovat. Kněží i věřící čekala šikana, vězení, vykonstruované procesy i justiční vraždy. Církev se však komunistické moci nikdy nepodařilo úplně zlomit.
Věřící a kněží byli hned po únorovém převratu v roce 1948 jedním z prvních cílů komunistické tajné policie. Dokumentární série, která zkoumá mechanismy fungování československé státní bezpečnosti a odhaluje pozadí tajných operací i příběhy jejich obětí. Režie J. Bučka Kovalčíková a M. Fulier (Premiéra)