Pokáč – není to hezoun z plakátu, s počítači si dlouho rozuměl líp než se ženami a namísto lyrických veršů si libuje v sebeironii. Písničkář Pokáč se stal nepravděpodobnou hvězdou české hudební scény a před lety začínal velmi skromně, jen s kytarou v malých sálech. „Vždycky jsem byl spíš kluk, který soutěžil v matematických olympiádách, než že bych patřil do nějaké cool party. Když jsem tedy svým spolužákům a spolužačkám ze střední na školním výletě zahrál vlastní písničku a najednou mi všichni tleskali, zažil jsem pocit popularity, který jsem do té doby neznal. Na začátku jsem si představoval, že až dostuduju, tak budu chodit normálně do práce a jednou za měsíc budu mít koncert v nějakém menším klubu nebo kavárně,“ říká. Jenže osud a fanoušci tomu chtěli jinak a zanedlouho Pokáče čeká koncert v 02 areně. „Několik věcí sice zazní v trochu jiném provedení než obvykle a na pódiu budu mít řadu zajímavých hostů, jinak ale i tady zůstanu u toho, co na mých koncertech lidi baví nejvíc. Budu svoje písničky hrát stejně, jako bych je hrál u táboráku. A u táboráku člověku taky stačí jedna kytara, aby udělal dobrou atmošku,“ přibližuje zatím svou největší show.
Petra Nesvačilová – herečka a režisérka. „Jasno, čím budu, jsem měla vždycky. Jako malá holka jsem si psala deníky, točila jsem rozhovory s rodinou, hrála vlastní divadelní hry, na písně Lucie Bílé jsem si vymýšlela choreografie, a protože jsem dostatečně mobilní, takže poměrně snadno zvládám rozštěpy i provazy, neustále jsem pro rodinu chystala baletní představení. Nebylo to se mnou jednoduché,“ vypráví Petra, která je kromě dvou výše zmíněných profesí také spisovatelka a příležitostná zpěvačka. Na základě toho, co všechno stíhá, by si jeden mohl myslet, že je workoholička. Není tomu tak, dost ráda totiž i odpočívá. „Nejraději vleže. Leží se na slunci, na dece, čte se a jí se. Jahody třeba. Pak miluju cestování. Taky sport. Lyžování a běžky především. Jo, a sáňky. Ale pozor, ne z kopečka někde za domem. S mužem vylezeme na Petrovy boudy a sjíždíme odtamtud dolů. To už můžete považovat za sportovní disciplínu. A bruslení. To všechno mám ráda,“ říká Petra. Snad na relax bude mít dostatek času i za pár týdnů, kdy přivede na svět své první dítě.
Ivan Rektor – neurovědec. Na úplném počátku byl jeho zájem o historii a příběh vlastní rodiny, v níž se toho za války hodně událo. Nyní se tým pod vedením profesora Ivana Rektora snaží přijít na to, co s lidmi udělá extrémní stres, který zažívali Židé během druhé světové války. Psychologové, neurovědci nebo genetici pod jeho vedením zkoumají to, jak se prožité trauma projevuje u dalších dvou generací potomků a jakým způsobem se na ně přenáší. Už tímto třígeneračním rozsahem je Rektorův projekt ojedinělý. „Existuje několik výzkumů, které stejně jako ten náš zjišťovaly, jak stres ovlivňuje struktury mozku. Ale žádný, pokud vím, nejde přes tři generace,“ podotýká profesor. A dodává: „Pracuji na neurologii, v rodině mám několik psychiatrů a potkávám lidi, kteří holokaust přežili. Téma se navíc dotýká i mé vlastní rodiny. Rodiče mého otce byli za války zavražděni. Nadto jsem si byl vědom toho, že máme poslední možnost ty, kdo přežili holokaust, zkoumat. Značná část z těch, které jsme v roce 2015 vyšetřili, již dnes nežije. Takže moc času už nemáme.“