S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem zlatou stezkou i Boubínským pralesem za obrem Rankl-Seppem, tradicí umrlčích prken i posledním kouskem železné opony (2007). Režie A. Špaljová
Díky své poloze uprostřed hustě osídlené krajiny, drsné, ale zachovalé přírodě s čistými bystřinami a jezery je Šumava často nazývána zelenými plícemi Evropy. Najdeme tu dokonce i nefalšovaný kus pralesa, který je však před návštěvníky pro jistotu chráněn pevným plotem. Stejně jako původní porosty, mizí ze Šumavy i sklářská tradice. Dříve tu bývala huť takřka na každém kroku, dnes už je většinou připomínají jen názvy osad. Spousta mistrovských děl se zachovala alespoň v muzejních sbírkách v Lenoře. Tady ke sklárně patřila i pec na chleba. Teď se tu peče chleba pro místní fajnšmekry a turisty jen jednou za měsíc. K historickým exponátům naštěstí patří i zbytek železné opony na Bučině. Mnohem romantičtější časy připomínají tzv. umrlčí prkna, která leccos vypovídají o drsném šumavském životě.