Zcela netradičně se do lesa vydává hned celá trojice laických průvodců. Maminka (Marie Ludvíková) s tatou (Arnošt Goldflam) vyzvednou vyléčeného kluka (Josef Polášek) přímo z nemocničního lůžka. Než se však dostanou k nálezu nechvalně proslulých lysohlávek, projdou ještě dlouhou a strastiplnou houbařskou cestu. Nejprve potkají předního fotografa hub Jaroslava Malého, který je seznámí se základními zásadami obrazového sběru. Mykolog Jan Borovička pak volí netradiční cestu po starých haldách plných olova a hlušiny, která zbyla v okolí Příbrami po dolování uranu. Informace, které si připravil, jsou nadmíru zajímavé. Houby nejenže dokážou absorbovat do své plodnice neuvěřitelné množství kovů, ale tato schopnost má v přírodě svoje opodstatnění - houby tak chrání kořeny stromů před chemickou kontaminací. Zároveň však Jan Borovička vyvrátí některé zažité mýty o domnělé radioaktivitě hub. Tyto poplašné zprávy, které se vyrojily po havárii jaderné elektrárny Fukušima, nemají reálný základ.

Detailně pak seznámí naši trojici s charakteristickými znaky populárních bedel a pečárek, neboli žampiónů. Zejména mezi pečárkami je třeba dát pozor nejen na záměnu s muchomůrkou zelenou, ale také na pečárku zápašnou, která může přivodit velmi nepříjemnou lehčí otravu. A co lysohlávky? Maminka má konečně štěstí a nachází exempláře lysohlávky tajemné. Konzumaci této houby však rozhodně nelze doporučit - stavy, které vyvolává, mohou mít fatální zdravotní následky a lysohlávka je také podobná některým smrtelně jedovatým čepičatkám. Ze světa jsou skutečně popsány případy záměn s tragickými následky!

Bedla vysoká
Staré rýmované lidové jméno praví: bedla jedlá. Bedlou jedlou laici nazývají právě vznešené deštníky bedly vysoké. Najdeme ji nejčastěji ve vzrostlém smrkovém lese, který má zároveň nízký řídký podrost. Největším překvapením pro štáb pořadu Na houby byl návrh mykologa, abychom ochutnali její syrový prstýnek, který měl příjemnou chuť lískového oříšku. S prstýnkem se navíc pojí další zajímavost a důležitý určovací znak: zatímco u muchomůrek je pevně přirostlý k noze, velké druhy bedel ho mají uvolněný a lze s ním skutečně pohybovat jak s pravým prstenem po lidském prstu nahoru a dolů.

Bedla vysoká bývá mezi houbaři velmi oblíbená. Díky svému majestátnému vzrůstu a vlastně i barvě a výrazným šupinám na klobouku je takřka nezaměnitelná. Talířovité klobouky dospělých exemplářů se výborně hodí ke smažení, stačí vlastně jediné: nepoškodit houbu při exportu z lesa. A mladé, kulovité kloboučky bedel zase znalci s úspěchem plní nejrůznějšími nádivkami.

Bedla červenající
Zatímco bedla vysoká je vždy sázkou na jistotu, s červenajícími druhy bedel to může být trochu obtížnější. Konkrétně vcelku mohutná bedla červenající je v literatuře uváděna jako jedlá, ale některé její blízké příbuzné, zvláště pak ty rostoucí v zahradách mimo les nebo na humózních místech v lesích (např. bedla zahradní), mohou způsobit otravy. Poznávacím znamením bedly červenající (jak ostatně její název napovídá) a jejich nejbližších příbuzných je rychlá změna barvy dužniny na čerstvě poraněném klobouku či poškrábaném třeni. Barevná proměna začne u žlutavých odstínů, přes růžovo-oranžovou až k odstínům červené a hnědé.

Vzhledem k tomu, že dodnes není zcela jasné, jaké látky u některých červenajících bedel vlastně způsobují otravu či zda červenající bedly nespouštějí ve větší míře alergické reakce, se názory na jejich konzumaci různí. Je to ostatně jen potvrzením známého faktu, že mykologie je dynamicky se rozvíjející vědní obor, ve kterém není prozkoumáno a ověřeno zdaleka vše.

Pečárka polní
Odlišit od sebe jednotlivé druhy pečárek, neboli žampiónů, může být bez mikroskopu poměrně složité i pro zkušeného mykologa. Základní znaky pečárek jsou totiž velmi podobné: masitý bílý klobouk i třeň, tlustý přirostlý prsten a tmavší lupeny – u pečárky polní a některých dalších druhů zbarvené v mládí do růžové až masově červené barvy a v dospělosti jako u všech druhů hnědé a ve staří téměř černé. U jiných pečárek bývá klobouk šupinatý nebo lupeny mohou být v mládí i našedlé. To je ostatně první znak, který pomůže odlišit pečárku od smrtelně jedovaté muchomůrky zelené. Znovu tedy opakujeme: „žampión s bílými lupeny“ zcela určitě žampiónem nebude! Pečárku polní nalezneme většinou mimo les, na travnatých loukách, zahradách, často na dobytčích pastvinách. Mezi samotnými pečárkami je pak nutné dávat pozor hlavně na pečárku zápašnou.

Pečárka zápašná
Před konzumací této houby by nás teoreticky měl odradit silný fenolový zápach, ale nemusí to být úplně pravidlem! Nejčastější otrava pečárkou zápašnou pochází z exemplářů, které zkrátka žádnou silnou vůni neměly, a které se v košíku přimíchaly k úlovku jedlých pečárek. Pečárka zápašná totiž roste na obvyklých „žampiónových“ stanovištích, a to nejen na lukách a polích, ale i v jehličnatých a listnatých lesích. Při natáčení jsme nalezli krásné exempláře na Kokořínsku: rostly v nízkém, vzrostlými smrky zastíněném podrostu na bývalém cihelném rumišti.

Spolehlivější způsob než identifikovat pečárku zápašnou čichem či prvním pohledem proto bude zjistit, jak se plodnice zachová při poranění pokožky či ještě lépe na řezu nohy. Pokud se na bázi zbarví do žluté barvy, rozhodně se konzumaci vyhněte, neboť se bude jednat právě o tuto jedovatou pečárku. Otrava pečárkou zápašnou sice nebývá smrtelná, ale je provázena velmi intenzivními střevními potížemi, které se dostavují většinou až druhý den.

Lysohlávka tajemná
Kolem lysohlávek dlouhá léta panovalo společenské tabu, které bránilo širšímu publikování seriózních informací o této houbě. Vzhledem k tomu, že v posledních letech se fotografie lysohlávek a jejich popisy objevují ve všech závažnějších atlasech hub, rozhodli jsme se, že i v televizním pořadu věnujeme lysohlávkám krátký oddíl.

Především je nutné uvést, že pro obsah halucinogenních látek je mykology houba považována za jedovatou a její konzumace přináší ze zdravotního hlediska mnohá rizika, včetně poškození jater. Halucinogenní látky, které lysohlávky obsahují, mohou být spouštěčem nejrůznějších psychických onemocnění, zejména schizofrenie. A v neposlední řadě jsou popsány případy sebepoškození: „lítací houba“ může mít efekt tak silný, že konzument skočí ze střechy či okna. A o čem už se nemluví skoro vůbec – lysohlávky rostou na podobných stanovištích jako některé druhy smrtelně jedovatých čepičatek. Čepičatky jsou tvarem a vzrůstem lysohlávkám poměrně podobné, neobsahují však halucinogeny, nýbrž jedy na stejné bázi jako muchomůrka zelená. A ze světa jsou popsány případy záměn s tragickými následky.

Ostatně i u takzvaných přírodních národů, kde má konzumace přírodních drog svou tradici, neprobíhá seance nikdy za účelem příjemného „rauše“, ale má svůj závažný rituální a duchovní rozměr. A hlavně bývá řízena zkušeným šamanem. Pojídat přírodní drogy z nudy a z rozmaru může skončit pěkným průšvihem!