ČT1

Na houby

8.8.2021 od 01:05 do 01:35

Pokud některou houbu můžeme chápat jako vizuální ikonu celé říše hub, je to bezesporu muchomůrka červená. Zřejmě zaslouženě, vždyť tato nádherně zbarvená houba je skutečnou ozdobou našich lesů. Zároveň však právě tuto houbu mnozí vnímají jako symbol jedovatosti. Výpravy za poznáním se tentokrát nezúčastní Pepa Polášek, neboli kluk - leží totiž s mírnou otravou v nemocnici. Jeho maminka (zahraná skvělou Marií Ludvíkovou) mu zřejmě navařila smaženici z hub, které nebyly dvakrát jedlé. Ale z jakých? Co je jisté: nemohla to být muchomůrka zelená, jejíž jed patří k nejhorším toxinům na naší planetě. Z takového jídla by se asi kluk už nevyléčil.

Tata - Arnošt Goldflam, vyráží s maminkou nejprve do pražské pobočky České mykologické společnosti, kde seženou doprovod nadmíru povolaný. Mykolog Jan Borovička patří k předním znalcům muchomůrek. Ve své práci se zaměřuje na analýzu vzácných kovů v muchomůrkách, včetně zlata a stříbra. Podobně jako jiní odborníci pak výše zmíněnou muchomůrku červenou považuje za houbu sice zdraví nebezpečnou, ale nikoliv tak silně, jak se dříve domnívali naši předkové. Vysvětlí, jaké jsou rozdíly mezi několika nejtypičtějšími muchomůrkami: citrónovou, růžovkou, tygrovanou a šedivkou. Zejména mezi posledními třemi druhy hrozí záměny opět s fatálními důsledky, muchomůrka tygrovaná jen těsně zaostává za muchomůrkou zelenou v zákeřnosti. Znalý houbař si však především vynikající muchomůrku růžovku, neboli masák, nemůže splést. Tato muchomůrka nese několik typických znaků - od masově zabarveného třeně nohy, po subtilnější znaky na prstýnku a okraji klobouku. A že je to houba chuťově vynikající se opět přesvědčí naši houbaři v závěru dílu.

Muchomůrka červená
Tato bezesporu krásná houba je snad nejzobrazovanějším symbolem ze světa hub. Jen tak namátkou, říká vám něco jméno Jakuba Dvorského? Ano, to je výtvarník, který se podílel na vizuálním stylu filmu Kuky se vrací nebo se svým týmem vytvořil legendární hru Machinarium. To vše pod značkou, logem, Amanity neboli muchomůrky. O muchomůrce červené, jejíž klobouk posetý bílými bradavkami doslova září z lesních zátiší, koluje řada legend. Neprávem bývá považována za houbu smrtelně jedovatou: otrava muchomůrkou červenou pochopitelně není žádná legrace, nicméně do jedu jejich mnohých kolegyň jí opravdu hodně chybí.

Mykolog František Smotlacha ji kdysi pro větší efekt v malém množství bez následků konzumoval na svých přednáškách. Zejména severské a asijské národy si muchomůrky červené cení pro její halucinogenní účinky – je ovšem potřeba dodat, že plodnice, které najdete v českých lesích, mají poměr jedu a halucinogenu výrazně vychýlený směrem k jedovatosti, čímž se liší např. od své sibiřské varianty. Pokus pojídat muchomůrku červenou ve větším množství a doufat v příjemný výlet vědomím, by tedy nejspíš skončil na nemocničním lůžku.

A pozor by si měli dávat zejména rodiče malých dětí, které by bonbónový vzhled houby mohl lákat k ochutnávání! Mnoho praktických houbařů má muchomůrku červenou spojenou se starým úslovím: „Kde je muchomůrka, tam je i hříbek.“ A něco na tom asi bude: muchomůrka červená s oblibou vyhledává podobná stanoviště jako např. hřib smrkový.

Muchomůrka zelená
Houba, kterou by měl bezpečně znát každý člověk, který se vypraví do lesa i na pouhý výlet. A hlavně každý rodič, který vede své děti k houbaření, by měl už v útlém věku tuto houbu dětem ukázat a varovat je dokonce před pouhým dotekem. Nejde o to, že by muchomůrka zelená mohla rozleptat lidskou pokožku, ale její toxicita je natolik velká, že i zbytky houby uvízlé za nehty, by mohly při požití vyvolat u dětí zdravotní komplikace. Uvědomme si, že na světě existuje jen pramálo silnějších přírodních jedů. Jed muchomůrky zelené zabíjí spolehlivěji v menších koncentracích než jedy exotických jedovatých hadů typu mamby či kobry.

Shrňme si tedy nejdůležitější znaky muchomůrky zelené. Vyrůstá z vajíčka, které u dospělých plodnic vytváří výrazný kalich, zvaný také výstižně kalich smrti. Zbytky plachetky může mít v mládí částečně přetažené přes polokulovitý klobouk, v dospělosti se klobouk rozloží jako talíř do plochy a zbytky plachetky na něm již většinou nenajdeme. Barevnost klobouku se může značně lišit – od výrazně svítivě zeleně s příměsí olivové barvy, až po zcela bílou. Právě bílou odrůdu (zejména v mládí) nepozorný houbař může zaměnit za žampion. Podobně jako pečárka totiž může růst na okraji listnatého lesa, a to klidně i poblíž skupiny jedlých hub.

Houbař, který odřezává houby u země (místo aby vykrucoval celou plodnici a bezpečně tak identifikoval všechny znaky), pak může snadno přehlédnout kalich, a pokud zapomene zkontrolovat barvu lupenů (která je u muchomůrky zelené vždy bělavá), může mít záměna tragické následky. Muchomůrka zelená je prý chuťově podobná výtečné muchomůrce císařce, takže žádná nepříjemná chuť nás ve smaženici rozhodně nevaruje. Jed muchomůrky zelené navíc nepůsobí okamžitě (příznaky se projevují nejčastěji až za 10–14 hodin), latentně ničí v organismu játra a ve chvíli, kdy otrava dostoupí do druhé fáze, již může být na léčbu pozdě. Každopádně při sebemenším podezření na požití muchomůrky zelené okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc! Ze světa jsou popsány případy, kdy se včasným zdravotním zásahem podařilo pacientům přežít bez trvalých následků. Bohužel případů s opačným koncem je rovněž hodně!

Muchomůrka citrónová
Tato houba bývá někdy zaměňována za muchomůrku zelenou. Nejtypičtější barvu jejího klobouku bychom snad mohli popsat jako světlejší odstín žlutozeleného zvýrazňovače. Nicméně někdy může mít i barvu výrazně podobnou muchomůrce zelené. Na klobouku však i v dospělosti najdeme zbytky bělavých až nažloutlých bradavek. Podobně jako jiné muchomůrky páchne po syrových bramborách, takže ke sběru naštěstí příliš neláká. Najdeme ji velmi hojně jak v listnatých, tak v jehličnatých lesích po celém území ČR. Obsahuje tzv. bufotenin (ropuší jed), který způsobuje výrazné žaludeční nevolnosti, naštěstí však tento jed můžeme považovat za celkem slabý.

Muchomůrka růžovka
Mnoho houbařů se sběru růžovek, neboli masáků, obává. Pokud si nejsou jisti všemi rozlišovacími znaky této houby, dělají vlastně dobře. Rozhodně je lepší tuto výtečnou houbu nesbírat, než si ji splést s prudce jedovatou muchomůrkou tygrovanou. Pokud však její určovací znaky bezpečně ovládáme, směle jí sbírejme, neboť patří k našim nejchutnějším houbám. Asi nejslabějším určovacím znakem je barva klobouku – často sice bývá růžová, ale může být i zcela šedivá a opravdu takřka identická s barvou muchomůrky tygrované.

Růžovku je nutné vždy vykroutit zcela ze země a pro jistotu zkontrolovat, zda exemplář neroste z kalichu, pak by se totiž o růžovku určitě nejednalo. Noha růžovky bývá zakončená kulovitou hlízou, která jednak bývá prakticky vždy červivá a za druhé má zvláště na řezu jasnou červenavou barvu čerstvého masa. Odtud také pochází její lidový výraz masák. A další určovací znak: vždy si zároveň zkontrolujme prstýnek houby. Růžovka, na rozdíl od jedovaté muchormůrky tygrované, má na něm výrazné svislé vroubky, podobné vroubkům na desetikorunové minci.

Muchomůrka tygrovaná
Muchomůrka tygrovaná, tygrovitá nebo také panterová je houba silně podobná muchomůrce růžovce a ještě o něco více muchomůrce šedivce, což je také jedlá, ovšem nepříliš chutná muchomůrka. Při dobré znalosti určovacích znaků ji však spolehlivě odlišíme podle zakončení nohy a podle prstýnku. Třeň muchomůrky tygrované zakončený kulovitou hlízou je vždy bílý, nemá nádech do červena (tím se liší od růžovky). Navíc je její prstýnek zcela hladký, což nám ji pomůže opět odlišit jak od růžovky, tak od šedivky.

Zásadně tedy nesbírejme žádné muchomůrky, které jsou příliš mladé na jasné rozlišení všech důležitých znaků! Příznaky otravy se dostavují do dvou hodin po požití pokrmu: jed zasahuje oběhovou soustavu a srdce, rozostřuje se vidění, srdeční rytmus se stává nepravidelným, mohou se dostavit i těžké halucinace. Jakkoliv je tato otrava léčitelná, bez včasného odborného lékařského zásahu každoročně na světě umírá na následky otravy několik lidí!

Zdielať reláciu na Facebooku Späť na TV program
TOPlistTOPlist