Názory na kozáky, křemenáče či klouzky se mezi praktickými houbaři liší. Někteří je považují za méně kvalitní houby než klasické hřiby, jiní na ně nedají dopustit. Společně s mykologem Josefem Šutarou se dozvíme nejen to, že název kozák není odvozen od proslulého donského bojovníka, ale jeho původ je spojen se souslovím kozí hřib. Tedy hřib podřadný, méně kvalitní či zkrátka obyčejný.

Během sběru však našim houbařům přálo štěstí - opět se jim podařilo najít nejen nejobvyklejší druhy křemenáčů a kozáků většinou vázané na březové a osikové háje, ale i vzácnější a méně vídané odrůdy. Překvapením pro mnohé praktiky může být také informace, že hřib strakoš, jedna z nejhojnějších chutných hub, je druh klouzka. Od klasických klouzků, jako je např. modřínový, se však liší tím, že nemá klobouk se slizkou kůží, která tak často odrazuje houbaře. Klouzek, ač jinak velmi chutný, vyžaduje od sběrače nejlépe už přímo v lese rychlou úpravu - totiž sloupnutí slizkého a prakticky nestravitelného povrchu klobouku, který by jinak slizem potřísnil i jiné houby v košíku. A co si nakonec tata s klukem z hub uvaří? Falešný kozákový ovar!

Kozák březový
Možná jste si také v dětství mysleli, že název této hřibovité houby je odvozen od známých ruských válečníků. Koneckonců urostlý a mladý kozák březový je krásná houba, kterých se navíc může vyskytnout v březovém hájku celý pluk. Pravda je však jiná – kozák byl našimi předky považován za houbu mírně podřadnou a pro obyčejné „věci“ se často používalo přízvisko kozí. Ve srovnání s pravými hřiby má skutečně kozák horší konzistenci: jeho noha bývá velmi tuhá, klobouk se naopak ve stáří stává rozbředlým, bačkorovitým. Při sušení výrazně černá a podle některých houbařů jeho aromatické vlastnosti nedosahují kvality třeba takového hřibu smrkového. S tím si však dovolujeme mírně nesouhlasit – sušený kozák svou jemnou chutí i příjemnou vůní udělá zejména v bramboračce svoji neocenitelnou službu.

Kozák březový poznáte snadno – a to nejen podle lokality (je to houba, jak již jméno napovídá, žijící v symbióze s břízou). Má polokulovitý klobouk, v mládí krásné šedohnědé barvy a bílé až později ve stáří nahnědlé rourky. Noha je bělavá, s výraznými tmavě hnědými až černými šupinkami.

Kozák bílý
Nález této houby byl při natáčení pro všechny příjemným překvapením. Hojný je totiž spíš severně od našich hranic: na severských rašeliništích – nicméně v den, kdy celý štáb vyrazil poblíž Plzně za kozáky, se jich v trávě na hranici mladého březového podrostu choulilo hned několik desítek. U nás roste především na hodně vlhkých místech (rašeliništích) ve vyšších polohách. Tvarově je to houba podobná kozáku březovému, liší se však od něj barvou. Klobouk mívá v mládí krémově bílý, s postupem času se na něm mohou objevit i nažloutlé či mírně nazelenalé tóny. Nejsme-li si nálezem jisti, podívejme se na kyjovitě zakončenou spodní část třeně: na řezu by se měla zbarvit do jemné měděnkové barvy.

Otázkou je, zda kozák bílý pro jeho vzácnost masivněji sbírat. Nepoškodíme-li však podhoubí, neměl by to být pro jeho další výskyt žádný větší problém. Vůni má každopádně téměř neznatelnou a v chuti bývá jemně, příjemně nakyslý, což může výborně doplnit bramboračku na kyselý způsob.

Křemenáč osikový
Jedna z našich nejkrásnějších hub vůbec. Svým vzrůstem a hlavně barvou může směle konkurovat i takovým ikonám světa hub, jako je muchomůrka červená. Narozdíl od svého „brášky“, totiž křemenáče březového, má „osikáč“ ještě intenzivnější oranžovou až hnědočervenou barvu. Rourky pak bývají olivové až žlutavě šedé, noha bělavá s nádechem žlutě a okru, s tmavšími výraznými šupinkami (i když ne tolik zřetelnými, jako tomu bývá u kozáků). Najdeme ho nejen pod osikami, ale i pod dalšími topoly – a má mnohostranné využití. Ke sběru se pochopitelně nehodí příliš staré exempláře s tuhou nohou a změklým kloboukem, pokud je však houba v plné síle, můžeme z ní připravit smažené řízky. Lahodná je i sušená, hodí se do směsí nebo pod maso a mladé exempláře mají skvělou chuť, pokud je naložíme do octa.

Klouzek sličný
Názory na sběr klouzků se mezi praktickými houbaři liší. Někteří na ně nedají dopustit a na klouzcích oceňují, že když už rostou, pak po desítkách až stovkách na jediné lokalitě. Jiní klouzky opovrhují pro jejich lepkavou a slizkou pokožku a měkkou dužninu. Pravda je, že sběr klouzků vyžaduje náročnější úpravu hned v lese – a to zejména tehdy, sbíráme-li zároveň i jiné houby. Pokožku bychom měli z klobouku ihned sloupnout, jinak nám sliz ulepí i jiné houby. Navíc je tato pokožka prakticky nestravitelná a loupat bychom ji doma museli tak jako tak. Autor těchto řádků kdysi při sjíždění Lužnice zažil úžasnou úrodu klouzků, z nichž okamžitě v alobalu na ohni vznikaly úžasné kreace, a ještě zbylo na pořádnou smaženici.

Nehodí se příliš k sušení, k němuž je vhodnější klouzek obecný. Klobouk mívá zlatohnědě žlutý, na noze zase nalezneme jako u jedné z mála hřibovitých hub celkem výrazný prstýnek – nemusí to však být úplným pravidlem, zejména za sucha se může prsten zcela vytratit. A roste hlavně pod modříny.

Hřib strakoš
Pokud znáte lokality, kde tento hřib roste, pak jich pravděpodobně nosíte z lesa plné koše! Strakoš totiž téměř nikdy nelelkuje v lese poblíž borovic osamoceně, ale vytváří skupinky až o několika stech exemplářích. A víte, že vlastně patří mezi klouzky? Narozdíl od „klasických“ klouzků ovšem nemá slizký klobouk, jeho tmavě okrová pokožka s příměsí olivové barvy bývá naopak hebce plstnatá. Typické jsou i jeho rourky, které mají tmavší barvu než povrch klobouku, a to sytě olivově hnědou. Zvláštní je, že se v literatuře liší údaje o jeho červivosti: někteří autoři tvrdí, že bývá často napadán larvami hmyzu.

Autor těchto řádků chodívá na strakoše na Svitavsku, kde se mu daří na opukou prosycených půdách. A červivý není nikdy, i v letech, kdy se jiné houby nedají pro kontaminaci larvami z lesa vůbec odnést. Zkrátka si udělejte názor sami, příležitostí ke sběru máte zcela určitě habaděj. Že to byla houba oblíbená i za našich babiček se dá usuzovat i z desítek regionálních, lidových názvů, kterými houbaři strakoše častují. Namátkou vybíráme: husí pupek, koženka, bezpráce, písečník, skořičník...