Jakkoliv dámy často vyprávějí, dokazují a předvádějí, jak nemají co na sebe, rozmanitost a kreativitu v oblasti společenského oblečení by ženám mohli muži jen a jen závidět. Fantazie má však svá úskalí. Obecná pravidla pro společenský oděv je vždy třeba dodržovat, vyvarovat se nevkusu a s opatrností pohlížet na bezmeznou kreativitu návrhářů. Základní pravidla oblékání pro dámy shrne Ladislav Špaček v dalším pokračování Etikety. L. Špaček: "Dobrý den, šaty dělají člověka a dámu dvojnásob. Rád bych vám dnes řekl něco o oblečení, ale tady nějak ztrácím jistotu."

Helenka: "Copak, ty vždycky tak pohotový a suverénní najednou ztrácíš řeč?"

L. Špaček: "To asi všichni muži v tomto prostředí. Budeš mi muset pomoct."

Helenka: "Velmi ráda."

Marie povýšila

Do obchodu přichází Marie.

Prodavačka: "Dobrý den, mohu vám pomoci?"

Marie: "Dobrý den. Mám takovou prosbu, jestli byste mi mohla poradit. Ve firmě mě povýšili na šéfku komunikace a přidělili kreditní kartu s úžasně vysokým limitem právě na oblečení."

Prodavačka: "Jé, to bych taky jednou chtěla zažít. A říkáte vysoký limit?"

Marie: "Ani se neptejte. Ráda bych si pořídila oblečení, které budu pro práci, která mě čeká, potřebovat. Něco do zaměstnání, na cesty, na odpolední a večerní akce... Řekněte, jsou na to nějaká pravidla?"

L. Špaček: "Nerad se vměšuji dámy, ale nezapomeňte na pravidlo, že žena se do společnosti obléká tak, aby ladila se svým partnerem. Například na pozvánkách se stále ještě spíše dočteme, co si má obléci muž. A žena volí oděv podle něho."

Prodavačka: "Začínáme! Děvčata, připravte se. U nás nepředvádíme oblečení na ramínkách, ale na modelkách. No, myslím, že nejčastěji budete chodit do zaměstnání, tím bychom mohli začít."

Kalhoty

Prodavačka: "Co říkáte na kalhoty?"

Marie: "Kalhoty? Já nevím, jestli se ke mě hodí. A do zaměstnání?"

Helenka: "Vy jste hodně konzervativní. Ženy si vydobyly právo na kalhoty už před osmdesáti lety. Před padesáti lety by se sice neodvážili vzít si je do práce, ale dnes - jsou praktické do práce, na cesty i na volný čas."

Prodavačka: "Spíše záleží na tom, jaké si vyberete. Do zaměstnání se však rozhodně nehodí kalhoty se sníženým pasem, ani s výrazným vzorem. Ani tyto sportovní šortky."

Marie: "Šortky bych si vzala na dovolenou k moři. Ale co džíny?"

L. Špaček: "Tady bych byl opatrnější. Většina firem, bank a úřadů džíny v práci nerada vidí. Jsou to původně pracovní kalhoty a přestože dnes patří do běžného šatníku, stále mají punc sportovního oblečení."

Kalhotový kostým

Prodavačka: "Ale určitě nebudete nic namítat proti kalhotovému kostýmu."

Helenka: "Platí o něm to, co o kalhotách, ale je mnohem víc společenský. Užijete ho na odpolední párty nebo na večírky."

Marie: "Vybrala bych si do něj nějakou halenku."

Prodavačka: "Proč ne, ale můžete být odvážnější. Často stačí pouze tričko nebo jenom šátek, někdy dokonce pouhopouhý náhrdelník. Tedy kromě podprsenky..."

Helenka: "Tak tohle by byla pro moji maminku silná káva, ale dnes už prádlo hraje i estetickou, nejen hygienickou roli a může být tudíž vidět."

L. Špaček: "Konečně jste na to přišly. My muži to vítáme, ale v práci by mě to dost rozptylovalo."

Helenka: "Tohle je večerní model. Do práce nosíme věci spíš elegantní než nápadné, či dokonce vyzývavé."

Sukně

L. Špaček: "Už jste mluvily o sukních?"

Helenka: "Ne, chtěl bys nám pomoct?"

L. Špaček: "Jen tak jsem si vzpomněl, jak se v pětašedesátém objevila první minisukně a přemýšlím, jestli to bylo dobře nebo špatně."

Helenka: "V tomhle případě asi špatně. Tohle děvče neví, že se pro něj tak krátká sukně nehodí."

L. Špaček: "A jaká je ta správná délka? Tahle?"

Prodavačka: "To je různé. Podíváme se tedy na sukně. Jak na denní nošení, tak pro večerní příležitost."

Helenka: "Vám by slušela především úzká sukně, protože jste vysoká a štíhlá. Než přišel Christian Dior s rozparkem, bylo nošení takové sukně značně nepohodlné. Ale pozor na boty, úzká sukně si totiž žádá vysoký podpatek."

L. Špaček: "Pohodlnější je skládaná sukně a pohodlnější jsou i lodičky na polovysokém podpatku, které k ní nosíme, tedy nosíte. Tak řekneš mi konečně, jaká je ta správná délka sukně?"

Helenka: "Podívej se, dnes je móda liberální. Od 90. let se nosí prakticky všechny délky. Ta správná délka sukně závisí spíš na postavě nebo na společenské příležitosti."

L. Špaček: "V tom případě odvolávám svoje pochybnosti."

Kostým

Prodavačka: "A od sukně už je to kousek ke kostýmku. Od večerního společenského s dlouhou sukní a lesklým topem, přes klasický do společnosti až po běžný do zaměstnání."

Marie: "Výborně, kostýmek bych potřebovala. A víte co? Vezmu si všechny tři. Ale jaké barvy jsou nejvhodnější?"

Prodavačka: "No tak na běžné, denní nošení bych zvolila světlé, pastelové a na večerní pak barvy tmavší - tmavě modrá, bordó, černá."

Marie: "Viděla jsem kdysi princeznu Dianu v kostýmku s blejzrem."

Helenka: "Námořnické kabátky jsou vždycky efektní. Diana nosila blejzr dvouřadový a ten se hodí právě pro vysoké, štíhlé ženy jako jste vy. A když si k němu vezmete kalhoty nebo si pod něj dáte tričko, tak okamžitě změníte styl ve sportovní."

Šaty

Marie: "Tak kdy se konečně dostaneme k šatům?"

Prodavačka: "Právě jsme u nich. Se šaty je to jednoduché - jejich výběr je nekonečný. Dnes už se tolik nenosí jako dřív, vytlačují je kalhoty, ale večer se bez nich neobejdeme."

Marie: "Myslíte dlouhé šaty do divadla?"

Helenka: "Ty ani tak ne. Mnohem častěji využijete tzv. malé černé, jinak malou večerní. Jsou obvykle bez nápadných ozdob, hladké a tmavé. Christian Dior z nich vytvořil koktejlky na večerní a podvečerní příležitost. Koktejlky s výstřihem, na ramínka i bez nich, s délkou pod kolena. Odpoledne doplněné kabátkem nebo krátkým paletem. Večer se kabátek odložil a dáma vcházela do koncertní síně."

Marie: "A hodí se k pánskému tmavému obleku?"

Helenka: "Naprosto. K tmavému obleku nejlépe malá večerní neboli krátké šaty. Dokonce se hodí i ke smokingu. Můžete si je vzít prakticky kdykoliv, pokud ovšem není na pozvánce napsáno ‚dlouhé večerní šaty'."

Marie: "Výborně, určitě si je vezmu. Moment, a co halenky?"

Halenky

Prodavačka: "Tak těch byste měla mít nevíc. V jejich kombinacích se sukněmi, kalhotami, kostýmky, blejzry, ale i šortkami a džíny se odráží vaše osobnost a vkus. Praktické jsou košilových střihů a světlých barev. Měly by být ze skvělých látek, protože se velice často žehlí a perou. Ale mám tady ještě jeden typ: Už jste slyšela o twinsetu?"

Marie: "Twinset? Twin jako dvojčata?"

Prodavačka: "Ano, dá se to tak říct. Je to vlastně top a svetřík, které se dají nosit buď dohromady nebo zvlášť."

L. Špaček: "A nezapomeňte na prádlo. Říkaly jste, že může být vidět, ale jen tam, kde je to zajímavé. Někdy je prádlo vidět spíše z nedbalosti. Jak říká můj oblíbenec Woody Allen: ."

Punčochy

Prodavačka: "Se spodním prádlem si poradíte sama, ale ráda bych vás upozornila na punčochy."

Marie: "Teď? Vždyť už je teplo."

Helenka: "Tím hůř. Dáma do společnosti obléká punčochy vždy. Například v Americe by ji bez punčoch považovali za polonahou."

Marie: "To je tak nekompromisní pravidlo?"

Helenka: "V běžný den do zaměstnání, máte-li dlouhou sukni, opálené nohy a otevřené boty, budiž. Ale na důležitá jednání, obědy či večeře a večer do společnosti musíte mít vždy punčochy."

Doplňky

Prodavačka: "Nevhodným doplňkem můžete zkazit dojem i z drahého a elegantního oblečení. Musíte mí výběr šátků, slunečních brýlí, hodinek, kabelek, ale i pracovních a cestovních kufříků."

Marie: "A co klobouky? Nosí se ještě?"

Prodavačka: "Letní klobouky se nosí častěji, ale i večerní se dost prodávají. Nosí se mírně na stranu, aby se vešly pod partnerův klobouk."

Marie: "Žena klobouk asi nesmeká, že?"

Helenka: "Narozdíl od pána žena klobouk nesmeká ani při pozdravu či setkání."

Dáma klobouk nesundává ani v místnosti, ledaže by měla sedět v divadle v řadě. V lóži si ho může nechat.

Helenka: "Úplně stejné je to s rukavicemi. Krátké rukavice ke krátkým šatům, dlouhé rukavice k dlouhým. Rukavice nesundáváme při podávání ruky, ani při tanci. Jenom při jídle, stejně jako klobouk, rukavice odložíme."

Helenka: "Dobře jsme jí poradili, viď? S tím jejím hastrošem to bude těžká práce."

L. Špaček: "Tak toho si necháme napříště."

Marie: "Cože? To všechno je moje? Oh. Kam jsem jenom dala tu kartu?"