Plzeňský režisér a chovatel zpířat Václav Chaloupek vzpomíná na natáčení večerníčků s divokými zvířaty, která si leckdy ochočil a vytvořil k nim hlubší vztahl.

Vlk
"S vlky jsem chtěl natáčet už dávno, ale netroufl jsem si. Nevěděl jsem také, jak budou reagovat, jaká s nimi bude práce. (...) Zkoušel jsem s nimi zacházet jako se psy. Zjistil jsem hodně brzy, že to nejde. Že vlčí povaha je jiná, než psí. Čím více jsem je poznával, tím více jsem zjišťoval, že vlčí povaha je strašně hezká. Strašně fajn. Alespoň do doby jednoho roku. Prostě vlk je zvíře, které v prvé řadě nevyhledává konflikty. Snaží se, aby s člověkem, ale i mezi sebou, vycházeli docela dobře."

Liška
"Zde na Zvoníčkovně jsme začali před lety natáčet s lišákem Tuláčkem, kterému jsem ve skutečnosti říkal Kusík. Pak jsme se sem vraceli asi se všemi zvířaty. Je zde krásné prostředí a dá se tu natošit spousta hezkých scének. Lišáček Kusík byl první ze všech zvířat, rád na něj vzpomínám. On vlastně způsobil, že se začal měnit můj vztah ke zvířatům. (...) Před lety jsem strašně rád lovil lišky. Chodil jsem za nimi v zimě, když byl měsíc, čekal jsem na ně v lese, vábil jsem je s vřeštidlem lovil jsem je na polích... I když jsem potom poznal toho lišáka Kusíka, začal jsem se na lišky dívat úplně jinýma očima."

Divočáci
"Tady jsme také natáčeli s malými divočáky. Ale divočáci, to je zase něco úplně jiného. Přestože to jsou kopytníci, řekl bych, že povahově se trochu blíží těm šelmám."

Vydra
"Tady u Meslického potoka jsem byl s Vydrýskem snad 100x. Vydrýsek, to byla mezi zvířaty skutečná osobnost. Rád na to natáčení vzpomínám. Protože vydra, to byl dlouho takový můj sen. Zvíře, o němž jsem si představoval, že má úžasné schopnosti a úžasné vlastnosti a v podstatě Vydrýsek je opravdu měl. Dokázal přesně odhadnout moji náladu a podle toho se choval. Věděl, kdy si má přijít pro pomazlení a kdy má jen ležet a dívat se mi do očí. Několik měsíců u mě dokonce spal."

Medvědi
"Zvířata dokáží kombinovat různé způsoby chování. Dokáží simulovat různá zranění nebo nemoci, aby si jich člověk všiml. To přeci nejsou jenom instinkty! Vím, moji méďové si těžko srovnávali v hlavách, proč jsem je ve 3/4 roce opustil, když správná medvědice se o svá mláďata stará 2-3 roky. Nechceme si připustit, že zvířata přemýšlejí. Je to pro nás pohodlnější a zbavuje nás to určité odpovědnosti. Žije-li člověk rok s vydrou, či půl roku, 3/4 roku s medvíďaty, ta zvířata od malička pipláte, staráte se o ně, zacházíte s nimi jako s dětmi, s nemluvňaty, pak jsem si celou tu dobu musel říkat: Budeš se muset s nimi rozloučit."