Země, která dnes vyzařuje spíše ducha Skandinávie, než bývalé sovětské republiky, láká středověkou krásou hlavního města i působivými přírodními scenériemi členitého pobřeží a více než tisíci vnitrozemských jezer (2003). Připravil J. Sebechlebský
Už římský dějepisec Tacitus nazval před dvěma tisíci lety ugrofinské kmeny osidlující pobaltské území - Esti, neboli Estonci. Země s četnými ostrovy na dohled Finska je stále častěji cílem těch, kteří obdivují unikátně dochovanou středověkou architekturu, nebo hledají svěží krásy přírody a klid. Naši cestu jsme začali v hlavním městě Tallinu, což v estonštině znamená "dánské město". Dánové patřili mezi první kolonizátory, potom přišli Němci, Švédové a nakonec Rusové. O Estoncích se říká, že si svobodu nevybojovali, ale vyzpívali. V roce 1988 jich na Pěveckém poli zpívalo tři sta tisíc, což znamená, že byl přítomen každý třetí obyvatel. Několikatisícové pěvecké sbory jsou tu tradicí už více než sto let.
Estonci se v současnosti snaží všemožně dohnat, co ztratili pod nadvládou Rusů, a jejich cesta je úspěšná. Estonsko bylo první zemí na světě, kde vládla "elektronická vláda", samozřejmě řízená lidmi. Počítač i internet například umožňují ministrům zasedat, i když jednají na opačné straně zeměkoule. Estonská metropole dnes působí takřka skandinávským dojmem, i co se týče nápadité moderní architektury a designu. I tak se v Estonsku najde řada míst, která jako by zůstala nezměněna po celé století, sovětskému režimu navzdory. Nalezneme je především na působivě izolovaném ostrůvku Muhu i v jižní části země, kde žijí v souladu s dávnými tradicemi a písněmi poslední potomci národa Setuků.