Simona a Lucie - dvě mladé, sympatické ženy s nelehkými osudem. Zaslouží si krásná setkání! Uvádí E. Janečková. Režie M. Dvořáček (Premiéra)
Životní příběh Simony je plný dramatických zvratů. Dlouho se cítila opuštěná, zrazovaná, ponižovaná, osamocená vůči zlu. To už ale naštěstí neplatí. Teď má například před sebou čerstvý cíl a velmi jí na něm záleží: chce najít neznámého bratra Petra. Petr je prvorozený syn jejich společné matky. Simona o jeho existenci dlouho neměla ani tušení, dozvěděla se o něm nedávno, stejně jako jiných významných okolnostech z matčiny minulosti.
Simona milovala svou matku, toužila po její lásce, ale jejich vztah byl komplikovaný, pro Simonu mnohdy zraňující a nesrozumitelný. Proč tomu tak bylo, pochopila teprve teď. Matka odešla z jejího života příliš brzy, nestihly si to říct. Až nějakou dobu po matčině předčasné smrti se poprvé setkala se svým otcem, ten jí vyprávěl matčin příběh. Teprve tehdy, dávno dospělá a životem těžce zkoušená Simona začala chápat, co ovlivnilo matčin život, její psychiku, co určovalo jejich vzájemný vztah. Teprve tehdy se také dozvěděla, že její matka měla staršího syna, kterého nemohla vychovávat, a to ji zjevně zlomilo. Simona teď musí bratra najít! Cítí potřebu jej zařadit do svého života. A také považuje za svou povinnost vysvětlit mu, proč ho matka opustila, i když nechtěla.
Dvacetiletá Lucie zatím stále žije v dětském domově. Naštěstí je to prostředí, kde ji chápou, podporují a drží jí palce. Má totiž své sny a poměrně přesné představy, čeho by ráda dosáhla, i když zatím nespěchá. Uvědomuje si, že dospět a obhájit svůj osobní prostor bude pro složité, stejně tak jako pojem domov pro ni není jednoznačný. Vyrůstala bez rodiny, putovala z ústavu do ústavu, jejími nejbližšími jsou biologicky cizí lidé. Těší se na to, až bude schopná vystavět si svůj vlastní život, svůj domov, svou rodinu. Teď, když se cítí jednou nohou na startu, chce vidět svoji "tetu" Líbu. Tato původně cizí paní vstoupila do Lucčina života jako dobrovolnice, aby docházela za Lucií do dětského domova a představovala pro malé děvčátko aspoň občasný sociální kontakt, který by patřil jen jí. Přes všechna doporučená pravidla ale v Lucčině životě a jejím srdci už zůstala. Lucie si uvědomuje, že tehdy před lety to byl od Líby statečný počin, který má pro ni dodnes důležitý osobní rozměr. Líba je pro ni totiž víc než rodina.