1. prosince 1993. Z Minneapolisu odstartoval let Northwest Airlink 5719 k hodinové cestě do Hibbingu v Minnesotě. Na cílovém letišti nebyla kontrolní věž, a proto si piloti během přiblížení museli sami rozsvítit světla na dráze. Kanadský cyklus dokumentárních rekonstrukcí
Posádka prováděla přípravy na přistání. Turbovrtulový letoun klesající oblačností a hustým sněžením narazil do vrcholků stromů a zřítil se na svahu kopce. Záchranáři jej objevili o hodinu později tři kilometry severozápadně od letiště. Všech 18 osob na palubě zahynulo. Ihned byl zmobilizován vyšetřovací tým NTSB.
Protože letadlo nebylo vybaveno zapisovačem letových údajů, bylo nutné mimořádně pozorně vyhodnotit fyzické důkazy. Radarová data odhalila, že se let 5719 nepřibližoval po běžné trati. Místo, aby klesal postupně, osm kilometrů udržoval stejnou výšku a pak zahájil prudký sestup. Jedním z možných vysvětlení byla námraza na křídlech. Daný typ letadla s ní měl v minulosti řadu problémů. Vyšetřovatelé vyslechli piloty, kteří toho večera v Hibbingu přistáli. Ti potvrdili, že podmínky pro tento nebezpečný jev byly ideální. Také jim vysvětlili, že se proti němu brání takzvaným řízeným přiblížením. Během něj rychle sestoupí kritickými hladinami, aby možnost hromadění ledu na křídlech minimalizovali. Ačkoliv nešlo o standardní postup, vysvětlovalo to neobvyklý profil letu číslo 5719.
Posádka se možná pokoušela vyhnout námraze, nebylo však jasné, proč prudký sestup včas nezpomalila. Technická kontrola ukázala, že motory i oba výškoměry byly v pořádku. Také zvuková nahrávka z kokpitu potvrdila teorii řízeného přiblížení. Bylo jasné, že se posádka odchýlila od standardního postupu, ale vyšetřovatelé stále nevěděli, kde se stala chyba.
V posledních chvílích letu nezazněl žádný náznak potíží. Pozornější poslech konverzace mezi piloty však odhalil závažný nedostatek. Druhý pilot kapitánovi ani jednou neohlásil výšku, ani ho neupozornil na blízkost země. Vina však nebyla na straně nezkušeného nováčka. Navzdory svému mládí měl pověst vynikajícího pilota. Vyšetřovatelé se proto soustředili na kapitána a objevili řadu alarmujících skutečností.
Z jeho záznamů vyplynulo, že měl problémy při výcviku a neuspěl u několika zkoušek. Kromě toho se na jeho adresu sešlo několik stížností. Kapitán byl údajně panovačný, netolerantní a jednou dokonce v hněvu udeřil kolegu.
Krátce před nástupem k osudnému letu měl kapitán konflikt s pracovnicí zákaznického servisu. Kvůli rezidenčním předpisům pro piloty byl také při řízení záměrně bezohledný. Jinými slovy se letecké společnosti mstil na cestujících. Nové informace přiměly vyšetřovatele zvážit možnost, zda se na nehodě nepodepsaly kapitánovy návaly hněvu. Pořád však nechápali, proč druhý pilot nezasáhl.
Klíčový poznatek poskytl pracovník z odbavovací plochy v Minneapolisu. Podle něj kapitán druhému pilotovi vynadal kvůli předletové prohlídce letadla. Podle vyšetřovatelů tím nastolil atmosféru pro celý let. Po opakovaném poslechu nahrávky z kokpitu došli k závěru, že druhý pilot nehlásil výšku, protože byl ochromený strachem. Kapitánův agresivní přístup a jízlivé poznámky vedly k naprostému selhání součinnosti v posádce.
Bez výslovných pokynů o nestandardním přiblížení nebyl druhý pilot psychicky schopen sledovat rychlost a výšku. V kabině byl v podstatě jen do počtu. Nehoda letu 5719 odhalila závažné nedostatky v řízení součinnosti a zdůraznila význam mezilidských vztahů v posádce. Zároveň jde o učebnicový příklad toho, jak důležité je, aby se členové posádky dokázali ozvat, když něco není v pořádku.