Ztráta nejmladšího syna poznamenala život jedné z našich nejpopulárnějších hereček, k jejímuž osudu se tvůrci 13. komnaty vrátili po devíti letech (2016). Režie J. Střecha
Vítr, oheň, voda, taková byla a stále je Veronika Žilková. S přehledem zvládá i ty nejtěžší životní situace. Ti, kteří ji znají, o ní mluví jako o neuvěřitelně aktivní, rozhodné a energické ženě, byť někdy až příliš otevřené a prostořeké. Působí dojmem ženy, která si toho nakládá na bedra víc než ostatní, přesto je však za svou nálož vděčná a nese ji chrabře, obětavě a pro dobro svých blízkých. Podle svých slov je přednostně matkou, pak teprve herečkou, pečovatelkou své matky a tchyně, pedagožkou, místní zastupitelkou i manželkou politika.
Svou první 13. komnatu natočila před devíti lety o tom, jak byla vychovávána přísně a katolicky svým otcem, profesorem Žilkou, známým hudebním pedagogem. Diváci byli svědky Veroničiny třetí svatby, a to s politicky činným hercem Martinem Stropnickým. Za náležitou "popularitu” v této sféře platí daň v podobě posléze zažitého útoku žháře na její rodinu a dům i ztrátou soukromí, jež je vykoupeno přítomností ochranky na každém kroku.
Na čem Veronice s odstupem devíti let nejvíce záleží? Na její dobře odvedené roli matky. Nevidí své poslání tolik v herectví jako v mateřství. Před více než osmi lety ztratila svého nejmladšího syna - sedmiměsíčního Melichara. Teprve nyní o této ztrátě dokáže hovořit, vzpomínat na ni. Aby ji ztráta syna a odchody z domova jejích dospělých dětí tolik nebolely, vytvořila si náhradní záchrannou síť. Učí na Mezinárodní konzervatoři Praha studenty, které považuje za své "děti”, věnuje se matkám, jimž sotva dospělí synové zahynuli během vojenských misí. A doma má ještě svou nejmladší dceru Kordulu. S dospělostí většiny svých dětí pochopila, že její péči více potřebují její stárnoucí maminka a tchyně a její první vnuk Kryšpín.