Legendární představitel českého folku byl nucen strávit řadu let v exilu, listopad roku 1989 však pro něj představoval obrovský comeback do Československa (2006). Režie Z. Tyc
Jaroslav Hutka se v 70. letech stal populárním písničkářem těžícím z moravského folklóru. Stal se přitom ovšem i představitelem tzv. druhé kultury, kterou normalizační moc nehodlala trpět. Poté, co se stal i signatářem Charty 77 ho Státní bezpečnost zařadila do akce Asanace s cílem jej donutit prostřednictvím neustávající šikany k opuštění země. Od roku 1978 tak Jaroslav Hutka žil v Nizozemsku. Jeho návrat z nuceného exilu v roce 1989 se stal symbolem změn v tehdejším Československu - píseň Stůj, břízo zelená si s ním zazpívala celá Letenská pláň. K politickým a společenským změnám v následujících letech však zaujal kritický postoj.
Dnes žije v Praze, píše a má koncerty po celé zemi. Ani nemusí říkat, že je šťastný, je to na něm vidět. Nosí v sobě ale hodně traumatickou 13. komnatu - zážitek jedenáctiletého nuceného exilu. Hutka je jedním z mála navrátilců, který toto téma poctivě zkoumá. Do exilu se dostal proto, že i po sovětské okupaci zůstal vnitřně svobodný a dával to patřičně najevo. Teprve když byl "tam", zjistil, že udělal nenapravitelný omyl a nebylo cesty zpátky. Průvodkyně pořadu Tereza Brdečková mluví o exilu i se spisovatelem Ivanem Klímou, Václavem Havlem, písničkářem Vlastou Třešňákem, podnikatelem Stanislavem Kohoutkem i s Hutkovou druhou ženou Kateřinou, kterou potkal až v emigraci. Zdá se to dávno, ale pocit že udělal chybu, v Jaroslavu Hutkovi přetrvává. Žít v cizině dobrovolně je něco jiného, než když se člověk nemůže vrátit.