Ne všechno, co je rezavé, patří do šrotu (2012). Dokumentaristka Hana Teislerová zjišťuje, zda platí, že kde se pivo vaří, tam se dobře daří
Začátkem dubna se nad Milínem objevuje čáp. Míří k vysokému komínu u starého pivovaru, kde sídlí rok co rok. Ví, že vysoko nad obcí bude mít klid. Pivovar už totiž zlatavý mok neprodukuje sedmdesát let. Jeho majitel ani nepředpokládá, že by se ještě někdy milínské pivo zapěnilo v hospodských pípách. Jeho sen je skromnější - objekt starého pivovaru i s podstatnou části technologie chce zachovat jako muzeum. Pro majitele milínského pivovaru Vladimíra Srbka je to srdeční záležitost. Když tu bývalý majitel a sládek Vladimír Čaloun v roce 1942 vytočil poslední várku piva, měl podnik za sebou už sedmdesátiletou tradici. Prvním místním "pivovarníkem" byl Ferdinand Lobkowicz, který tady zřídil svůj knížecí pivovar v roce 1872. Slavné časy tady mimo jiné připomínají pivní etikety, které pan Srbek láskyplně uchovává v krabici. Tradici místního pivovarnictví ukončily časy druhé světové války. Sládek Čaloun neplnil dodávky pro německou armádu, a tak protektorátní správa pivovar násilně uzavřela. Definitivní tečku pak přineslo spojenecké bombardování. Pivovar byl poškozen a další výroba piva byla nemožná. Po nástupu komunistů objekt zabralo místní JZD, krátce se tu vyráběly limonády a družstevníci si tu zřídili strojní a traktorovou stanici a skladiště brambor. Parostrojní pivovar se sladovnou v Milíně je však dodnes pozoruhodné místo.