Americká spisovatelka Maya Angelou tvrdila, že člověka nejlépe poznáte ve třech situacích: jak zvládne deštivý den, ztracený kufr nebo zamotaná světýlka na vánoční stromek. Jak jste na tom vy?

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

10. červenec 1509 – Jan Kalvín († 27. 5. 1564)

Možná by švýcarské hodinky nešly tak přesně, kdyby nebylo jednoho přísného protestantského kněze, který se usadil v Ženevě. Jmenoval se Jan Kalvín.

Tvrdil, že každá světská zábava je hřích, který svádí k nemravnostem a odvádí člověka od poctivé práce, šetrnosti a v neposlední řadě i od Boha. Sepsal Ženevský katechismus, v němž prosadil nejen zákaz zpěvu, tance a jiné zábavy, ale i některých řemesel. Zakázal například výrobu šperků a zákaz se samozřejmě vztahoval i na jejich používání. Zlatníci přišli o práci, a tak začali vyrábět hodinky, které sice ukazovaly čas, ale vypadaly jako šperk.

Jan Kalvín se narodil před pěti sty deseti lety ve francouzském Noyonu. Vystudoval v Paříži teologii a práva, avšak na přání svého otce se nestal knězem, ale právníkem. V pětadvaceti letech se seznámil s myšlenkami německého reformátora Martina Luthera a ztotožnil se s nimi. Přestoupil k protestantské víře a z Francie musel uprchnout. Odešel do Ženevy, která se díky němu stala hlavním protestantským centrem a přijímala uprchlíky, kterým v jejich vlasti hrozilo pronásledování.

Dnešní historici hodnotí Jana Kalvína jako rozporuplnou osobnost. Hovoří o něm jako o necitelném a vypočítavém člověku, který ovládal lid přísnými pravidly a tvrdě nakládal s odpůrci své reformy.

Je mu ale přičítáno k dobru, že v Ženevě založil gymnázium a akademii a položil základ švýcarské hodinářské velmoci.

27. květen 1924 – Ladislav Chudík († 29. 6. 2015)

Mělo jít o herecký koncert pana Karla Högera, kterému byla role primáře Sovy psána přímo na tělo. Po jeho náhlé smrti však tvůrci seriálu Nemocnice na kraji města museli rychle najít náhradu. Volba padla na vynikajícího slovenského herce Ladislava Chudíka.

Ladislav Chudík se jako malý kluk chtěl stát strojvůdcem, ale v jedenácti letech začal studovat gymnázium a pošilhávat po divadle.

Otec trval na řádné profesi, a tak po maturitě musel chtě nechtě nastoupit na filozofickou fakultu. Zároveň s ní studoval i konzervatoř, ale nakonec nedokončil ani jednu ze škol. Po dvou letech na konzervatoři dostal angažmá ve Slovenském národním divadle a vydržel tam neuvěřitelných 70 let.

Ladislav Chudík ztvárnil za svůj bohatý život více než čtyři stovky různých rolí a za své herecké umění získal řadu ocenění. Od Václava Havla medaili Za zásluhy I. stupně, Cenu Jozefa Kronera za celoživotní dílo, cenu Trebbia za celoživotní umělecký přínos a Českého lva za nejlepší vedlejší roli ve filmu Kawasakiho růže.

30. květen 1909 – Benny Goodman († 13. 6. 1986)

Datum 16. ledna 1938 je v historii jazzu považováno za významný mezník. Toho dne totiž v proslulé Carnegie Hall poprvé zazněl jazz. S obrovským úspěchem. A zasloužil se o to Benny Goodman.

Tyto záběry ovšem vznikly o řadu let později, v roce 1976 na pražském jazzovém festivalu v Lucerně.

Legendární jazzový klarinetista a kapelník Benny Goodman pocházel z chudé židovské rodiny. Byl nejmladším z 12 dětí. Na klarinet začal hrát v dětském synagogálním orchestru v rodném Chicagu. Svou první nahrávku natočil v sedmnácti letech. Nejspíš by nevěřil, kdyby mu někdo řekl, že jednou bude nazýván "velvyslancem jazzu", že získá uznání, o jakém se jeho předchůdcům ani nesnilo a přivede jazz do koncertních síní. A přece se to stalo! Právě v lednu 1938. Zmiňovaný koncert v Carnegie Hall byl ohromujícím završením několika předchozích let, během nichž byla vystoupení Goodmanova orchestru provázena pobouřením a protesty.

Co lidem tolik vadilo? Benny Goodman si jako první dovolil vytvořit soubor, ve kterém společně, bok po boku, vystupovali bílí a černí hudebníci. Ale Goodman věděl, co dělá. Ve spolupráci s černošskými muzikanty vznikly jeho nejslavnější nahrávky. I díky nim se z něho stal "Král swingu".

30. květen 1879 – Vanessa Bell († 7. 4. 1961)

Jméno anglické malířky a návrhářky Vanessy Bell vám možná neřekne tolik, jako jméno její mladší sestry spisovatelky Virginie Woolfové. Obě měly mnoho společného. Kromě půvabu a uměleckého nadání i trauma ze sexuálního zneužívání v dětství.

Když bylo Vanesse 16 let, zemřela jí matka, a tak se musela sama postarat o početnou rodinu. Po smrti otce se i s Virginií a dvěma mladšími bratry přestěhovala do bohémské čtvrti Bloomsbury, kde se kolem nich brzy soustředila skupina mladých umělců a spisovatelů. Spojovala je revolta proti tradičním viktoriánským hodnotám a snaha o emancipaci sexuálních a rodinných vztahů.

Vanessa se provdala za literárního kritika Cliva Bella. Měla s ním dva syny a s přítelem malířem Duncanem Grantem později ještě dceru, kterou její manžel přijal za vlastní. Americká spisovatelka Dorothy Parker k tomu vtipně podotkla, že Vanessa „žije ve čtvercích, maluje v kruzích a miluje v trojúhelnících“.

Dílo Vanessy Bell přijímala kritika zprvu vlažně. Obdiv získala až poté, co ilustrovala knihy své sestry Virginie. Dnes patří mezi nejobdivovanější malíře Bloomsbury a její díla vystavují přední světové galerie.

Kdo to byl?

V roce 1809 Bonaparte podruhé obléhal Vídeň. Město se na pět nekonečných dní ocitlo pod těžkou palbou. Vídeň propadla chaosu.

Ludvik van Beethoven se skrýval v domě svého bratra a jen o několik kilometrů dál, těsně za hranicemi Vídně, umíral skladatel, jehož jméno chceme znát od vás. Bylo mu sedmasedmdesát let a zemřel 31. května 1809.

Syn koláře a zámecké kuchařky měl štěstí. V šesti letech se u svého strýce začal učit hře na různé hudební nástroje a ve třiceti letech získal stálé místo na dvoře knížete Esterházyho v rakouském Eisenstadtu, kde zůstal prakticky celý život. Svou první symfonii zahrál přímo v tomto sále a dokonce mu prý bylo dovoleno, aby kvůli lepší akustice vyměnil podlahu.

Skladatel byl pokorný a geniální. Všichni ho měli rádi a vážili si ho. Měl prý i smysl pro humor. Jeden příklad za všechny.

V létě roku 1772 odjel kníže Esterházy s celým svým dvorem pryč z města. Po půl roce se už hudebníci chtěli vrátit domů, ale kníže o tom nechtěl ani slyšet. Proto skladatel napsal Symfonii a odchodnou. Koncipoval tak, že jeden hudebník za druhým přestával hrát, sfoukl svíčku a odešel. Na závěr prý kníže bez mrknutí oka prohlásil: „Chápu. Zítra odjíždíme!"

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.