„Paměť je výsadou blbých, chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet,“ tvrdil Jan Werich.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

28. duben 1789 – vzpoura na lodi Bounty

Týden před Velkou francouzskou revolucí vypukla malá, ale velmi slavná revoluce na lodi Britského královského námořnictva Bounty. O co při ní vlastně šlo?

V prosinci roku 1787 loď Bounty vyplula z britského přístavu Portsmouth směr Tahiti, kde měla naložit sazenice chlebovníku a dopravit je na Jamaicu jako zdroj potravy pro otroky. Mimochodem – chlebovník, anglicky jackfruit, je mohutný, až třicet metrů vysoký stálezelený strom. Jeho ovoce, někdy o hmotnosti až 80 kg!, je velmi zdravé, můžeme je konzumovat syrové i tepelně upravené a výborně nahradí maso i zeleninu. Jeden strom má až 800 plodů.

Velení Bounty se ujal kapitán William Bligh, zkušený námořník a člen legendární výpravy Jamese Cooka, a spolu s pětačtyřiceti muži absolvoval náročnou desetiměsíční cestu na exotický ostrov. V tropickém ráji pak strávili půl roku, než nashromáždili potřebné množství chlebovníkových rostlinek.

Loď se měla vydat na zpáteční cestu, jenže posádce se vracet nechtělo. 28. dubna 1789 ve čtyři hodiny ráno se muži vzbouřili a pod vedením poručíka Fletchera Christiana posadili nebohého kapitána Blighe a jeho osmnáct věrných do sedm a půl metru dlouhého člunu a s minimem zásob je nechali napospas moři. Část vzbouřenců zůstala na Tahiti a část se se svými ženami přesunula na ostrůvek Pitcairn o rozloze pouhých pěti kilometrů čtverečních. A dobře udělala! Kapitánu Blighovi se totiž v ubohém člunu podařilo překonat neuvěřitelných 6700 kilometrů, přistát v Holandsku a o vzpouře informovat. Za vzbouřenci byla následně vyslána trestná výprava a několik mužů bylo odsouzeno k smrti. Skupinku Fletchera Christiana z ostrůvku Pitcairn se ale podařilo vypátrat až o čtvrt století později.

A co je na celém příběhu tak unikátní? Na Pitcairnu dodnes žije malá komunita čítající šestapadesát obyvatel, tvořená téměř výhradně potomky lidí, kteří sem před více než dvěma sty lety připluli na Bounty. Ve světě ostrov zastupuje žena, jejíž jméno zní Jacqui Christianová.

29. duben 1899 – Duke Ellington († 24. 5. 1974)

Edward Kennedy Ellington, pro svůj šarm od mládí přezdívaný Duke, tedy Vévoda.

Narodil se ve Washingtonu D. C., od pěti let hrál na piano a v devatenácti založil svůj první orchestr. Pak se přestěhoval do New Yorku a se svým novým orchestrem, The Washingtonians, získal stálé angažmá ve známém newyorském klubu Cotton.

V The Washingtonians působila řada významných sólistů tehdejší doby, orchestr tíhnul k hudebnímu stylu jungle, tedy jazzu s exotickými, černošskými prvky, Soubor se začal objevovat v muzikálech a filmech, jezdit na turné a jeho sláva rostla. Až se z něj stal orchestr Duka Ellingtona.

„Vévoda“ v roce 1969 přijel koncertovat do Prahy. Ale z koncertu prý málem sešlo. Když si všiml rozestavěných kamer Československé televize, odmítl vystoupit, protože přenos nebyl zanesen ve smlouvě. Naštěstí všechno urovnala vyšší částka v hotovosti.

1. květen 1859 – † John Walker ( 28. 5. 1781)

Víte, kdo jako první prodal krabičku sirek? Byl to skotský lékárník a chemik John Walker. Pozor, s obchodníkem, jehož jméno nese slavná whiskey, nemá nic společného!

Nemůžeme ho nazývat vynálezcem zápalky, protože historie téhle šikovné věcičky sahá až do pravěku, ale rozhodně přispěl k jejímu vývoji. A svou roli u toho hrála, jak už to tak bývá, náhoda. John míchal ve své laboratoři dřívkem potaš s antimonem. Směs už byla skoro jednolitá, ale ať dělal, co dělal, nemohl se zbavit hroudy na konci dřívka. Ze vzteku hodil dřívko na kamennou podlahu a ouha! Z podlahy vyšlehl vysoký plamen.

Když John uhasil své boty a vzpamatoval se ze šoku, řekl si, že to bude skvělá atrakce pro přátele. A tak návštěvám hrdě předvádí svůj ohňostroj, až mu jeden kamarád poradí, že by z toho mohlo být něco víc. Po sérii pokusů tak přichází na svět třecí zápalky jménem Lucifer's Matches, které se zažehují protažením mezi dvěma skelnými papíry. Nedá se ale říct, že byly bezpečné, a navíc po zapálení strašlivě zapáchaly.
7. dubna roku 1827 John Walker poprvé prodal krabičku zápalek. Za 100 sirek chtěl tehdy jeden šilink. Svůj vynález si nechal patentovat, ale moc úspěchů s ním neslavil.

K zápalkám, jak je známe dnes, byla ještě dlouhá cesta. Přišel na řadu samovznětlivý a navíc jedovatý bílý fosfor, ten byl naštěstí brzy nahrazen bezpečnějším červeným fosforem. U nás vyráběla sirky od počátku 20. století slavná firma Solo Sušice.

2. květen 1939 – začátek stavby 1. úseku dálnice D1

Taky vás při představě jízdy po D1 popadá hrůzou třesavka? A to si představte, že se toto „nejdelší parkoviště světa“ staví už osmdesát let!

S plány na výstavbu dálkové silnice přes celou republiku přišel známý podnikatel Jan Antonín Baťa. Původně takzvaná Národní silnice z Prahy do Košic měla vést z Chebu přes Brno a Košice až na hranice s Rumunskem. Jenže přišla mobilizace a Mnichovská dohoda, a tak byla plánovaná silnice zkrácena, stejně jako naše republika.

V roce 1938 vymýšlí inženýr Karel Chmel nové české slovo „dálnice“, a zahájení stavby je určeno na 2. května roku 1939. Ale než ten den nastane, stačí se ještě odtrhnout Slovensko a silnice se opět zkracuje.

S příchodem války byla stavba na dlouho zastavena. Práce byly obnoveny až v druhé polovině 60. let! Vůbec prvních třiadvacet kilometrů české dálnice z Prahy do Mirošovic bylo otevřeno v roce 1971.

Plány se od dob první republiky mnohokrát změnily, a tak můžeme na mnoha místech najít různá torza nebo možná spíš pomníčky slavné dálnice D1, například roztroušené mostní díly v lesích okolo Chřibů, nebo most přes vodní nádrž Švihov, kterému chybí do konce pouhých 30 metrů.

Co myslíte, kdy řidiči nenáviděná rekonstrukce dálnice D1 skončí a jízda po ní přestane být noční můrou?

Kdo to byl?

Dnes vám dám za úkol uhádnout jméno geniálního a velice podivínského matematika.

Narodil se ve francouzském Nancy. Muži v jeho rodině zastávali vysoké posty, jeho bratranec Raymond byl mezi lety 1913 – 1920 dokonce francouzský prezident! Když bylo chlapci pět let, prodělal záškrt a dočasně přišel o řeč a pohyblivost nohou. Získal ale výbornou sluchovou paměť. Téměř nikdy si nemusel nic zapsat, stačilo mu poslouchat a všechno si pamatoval.

Na vysokou školu ho málem nevzali, a to kvůli kreslení. Jeho antitalent byl až zarážející, nedokázal například nakreslit kruh nebo rovnoběžky. Navzdory tomu se později stal velkým geometrem. Postupně získal několik titulů, učil na vysokých školách a vedl pařížskou observatoř. Při svých úvahách a výpočtech si nepotřeboval dělat žádné poznámky, všechno si představil v hlavě a na papír zapsal až výsledné řešení. Jeho přínos matematice byl nesmírný.

Mimo jiné objevil například rovnici telegrafistů, která popisuje zákony šíření elektromagnetického rušení ve vodiči, nebo vypočetl stabilitu Saturnových prstenců.

Dovedete si představit čtvrtý rozměr koule? Popravdě, ani já ne. Ale právě s touto větou či domněnkou přišel muž, jehož jméno máte určit.

Poincarého věta (někdy Poincarého domněnka) se vyjadřuje o charakterizaci (třírozměrného) povrchu čtyřrozměrné koule. Byla zapsána na seznam sedmi největších matematických problémů tisíciletí a dokázal ji ruský matematik Grigorij Perelman až v roce 2002.

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.