Petr Raus
Místopředseda Rady Církve bratrské, absolvent Vysoké školy zemědělské v Brně, větší část svého dosavadního života strávil jako entomolog, profesně především na Entomologickém oddělení Moravského muzea. Na samém počátku 90. let přešel v souvislosti s politickou změnou v naší zemi do oblasti křesťanské mediální tvorby. Působil jako redaktor (šest let i jako ředitel) české části mezinárodní křesťanské rozhlasové sítě Trans World Radio, kde je dodnes členem Rady TWR-CZ. Později odešel do České televize, kde pracoval převážně jako dramaturg náboženské tvorby. V současné době místopředseda Rady Církve bratrské a šéfredaktor časopisu Brána. Na koníčky mu už téměř nezbývá čas, jedinou výjimkou je sborový zpěv. Je ženatý, má dvě dospělé dcery.

Tajemství oběti
Velikonoce, bezesporu největší křesťanský svátek, zůstávají v naší době popelkou. Jejich těžiště se přesunulo z pátku či neděle na velikonoční pondělí, na den sice bez obsahu, alespoň ale s pracovním volnem, pašijní příběh se z obecného povědomí vytratil. Na muže, popraveného před více než dvěma tisícovkami let za hradbami Jeruzaléma, si vzpomene už jen málokdo, přestože nám jej až do dnešních dnů vytrvale připomínají věže kostelů, hřbitovní kříže i Boží muka, rozesetá v naší krajině.

Co se to stalo? Proč se připomínka události, které všechna evangelia věnují daleko nejvíc pozornosti a která stála po staletí v centru zájmu evropské civilizace, dostala až na samou hranici lidského zájmu?

Nepochybně za to může sám obsah této zvěsti, zpráva o zástupné smrti Boha za člověka. Už apoštol Pavel psal, že to je bláznivá zvěst. Je to tak, jakkoli si jí křesťané vždycky cenili, ostatním zněla od počátku podivně. V tom se naše doba od těch minulých nijak výrazně neliší.

Vedle této skutečnosti ale vnímám ještě další příčinu odsouvání Velikonoční zvěsti mimo ohnisko naší pozornosti. Jde o fenomén, který byl našim předkům velmi blízký, kterému dobře rozuměli. Nám se odcizil. Nechceme o něm slyšet, vyvolává v nás averzi. Tím fenoménem je oběť.

Pro naše dávnější předky, trvale zápasící o přežití, představovala oběť každodenní zkušenost. Nám, žijícím v časech nadbytku, přestala být pochopitelná, stala se tajemstvím.

Naše životy pracují s jinými pojmy, chceme být asertivní, domoci se svých práv, získat maximum, užít si, poznat, prožít. Jakoby získat znamenalo víc, než dát. Jakoby každý z nás měl pocit, že je středem vesmíru a že tedy má nárok na zajištění a zabezpečení svého vlastního života. Že právě on by měl mít, vlastnit a užívat co nejvíc z toho, co svět nabízí. Vedeni touto snahou získáváme skutečně mnoho, mnohem víc, než by si naši předkové dokázali představit. Jen štěstí a spokojenost nám nějak unikají mezi prsty. A je docela jedno, jestli Boha známe, nebo ne, teď už mluvím o obecně lidském vnímání a zaměření života.

Co v něm má opravdovou cenu? Co zůstane, nezmizí za chvíli jako pára nad hrncem? Ten muž na kříži, ve kterém mnozí poznali Boha, nám vždycky znovu připomíná, že opravdu získáme jen to, co někomu dáme. Jen to, čeho se kvůli někomu druhému zřekneme. Jestli dovedeme darovat svůj čas, svoji pozornost, svůj zájem, své peníze. Jestli dovedeme ukrojit z toho, co bychom rádi měli pro sebe a pro svoji rodinu. Teprve oběť dává věcem, ale i celému našemu životu skutečný smysl.

Oběť bolí, a bolesti se bojíme. Ono ale všechno, co má hodnotu, nějak bolí. I děti se rodí v bolestech. Oběť, na prvním místě Ta Velikonoční, nám připomíná, že tou nejcennější investicí na světě je právě investice sebe samého, vlastního života do životů druhých. Těží z ní nakonec všichni, ti druzí nejprve, na rovině vnitřního štěstí ale i ten obětující. A výnos ale bývá enormní.