"Až bude noc černá jako slunce a den, bílý jako měsíční svit. Bez prstů a bez úst zaťukám na obřadní síň. A bez hlasu pozdravím hlasitě ‚Dobrý den‘ a ‚Dobré poledne‘. A ‚dobrý večer‘. Avšak oni mi studenou jehlicí vypíchnou oči. A strašným políčkem protrhnou bubínky. Abych již své křestní jméno neviděl a neslyšel ve hlase tvém. Pak již nebude ani Bohumil, ani Hrabal. Ani Nymburk, ani Čechy, ani Evropa, ani svět. Snad jakýsi sen, který jsem zapomněl. Snad vůně polibku přes moře. Pokud živa budete, nezapomeňte, Studánko. Jak krásný je život!"