„Nejvýnosnější obchod je kupovat lidi, zač stojí, a prodávat je, zač si sami sebe cení.“

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

30. březen 1869 – Aleš Hrdlička († 5. 9. 1943)

Je celkem známým faktem, že se Hliník odstěhoval do Humpolce, ale málokdo ví, že z Humpolce se odstěhoval světově uznávaný vědec, lékař a antropolog doktor Aleš Hrdlička.

Narodil se roku 1869 jako nejstarší ze sedmi dětí truhlářského mistra, ale už ve třinácti letech se i s celou rodinou vystěhoval do Ameriky. Začátky byly těžké. Aby se rodina uživila, pracoval přes den v továrně na tabák a po večerech navštěvoval kurzy angličtiny. Kdyby mu tehdy někdo řekl, že se stane vědcem světového významu a vydá přes 300 vědeckých prací, asi by ho považoval za blázna. Ale dokázal to. Za těžkých existenčních podmínek vystudoval nejprve medicínu a poté na Sorbonně ještě nově vznikající obor antropologie.

Těžištěm jeho práce byl výzkum původu člověka. Formuloval dodnes uznávanou teorii, že lidstvo je jednotného původu a že indiáni přišli do Ameriky ze starého kontinentu přes Beringovu úžinu v době kamenné. Ve třicátých letech byl za svůj mimořádný přínos vědě vyznamenán zlatou Huxleyho medailí.

Hitler ho za popírání teorie o nadřazenosti árijské rasy tak nenáviděl, že nechal popravit starostu Humpolce jen proto, že se jmenoval také Hrdlička.

Ač doktor Hrdlička strávil téměř celý život v zahraničí, na svou vlast nezapomněl a podporoval ji nejen materiálně. Jen poslední přání se mu nesplnilo. Vrátit se domů a být pohřben v rodném Humpolci. Z jeho darů ovšem vyrostlo v Humpolci muzeum, které ho dodnes připomíná.

30. březen 1939 – Jiří Hrzán († 24. 9. 1980)

Jiří Hrzán měl od dětství velký sen. Chtěl se stát námořníkem. A tak na sobě tvrdě pracoval. Posiloval, hrál fotbal, jeho bleskurychlé kličky byly mezi táborskými kluky pověstné. Byl prý i výborný atlet. No, námořníkem se nestal.

Začínal v Divadle mladých v Táboře. Tam si ho všiml E. F. Burian a pozval ho do nového divadelního Studia v Praze. Když po dvou letech Burian zemřel, přijali Hrzána na DAMU. A hned do třetího ročníku.

Díky menší postavě a naivnímu chlapeckému výrazu mohl dlouho hrát kluky. Učně v seriálu Píseň pro Rudolfa III. hrál už téměř jako třicátník.

V Činoherním klubu exceloval ve slavné inscenaci Pension pro svobodné pány. Režisér Jiří Krejčík svou inscenaci naštěstí natočil také pro televizi, a tak nám jeho skvělý výkon zůstal zachován.

Hrzán si ale troufl i na složitější úlohy. Film Hlídač režiséra Ivana Renče ho představuje v netradiční roli brutálního bachaře, který zneužívá své postavení.

Svou odvahu a obratnost předváděl před kamerami i na jevišti. Občas to byly kousky, za které by se nemusel stydět ani ten nejlepší kaskadér. Poslední kousek mu ale bohužel nevyšel. Život, na rozdíl od natáčení, nenabízí při pádech z výšky záchrannou síť.

28. březen 1799 – Stavovské divadlo

V roce 1799 vzniklo Stavovské divadlo, ale abych vás neuvedla v omyl. Divadlo jako takové stálo na Ovocném trhu už šestnáct let. Jmenovalo se Hraběcí Nostitzovo divadlo a jeho zakladatelem byl nejvyšší purkrabí pražský a prezident královského gubernia hrabě František Antonín Nostitz.

V Nosticově divadle vystoupil i W. A. Mozart a osobně dirigoval svoji „Figarovu svatbu“, která ve Vídni propadla. Nadšení Pražanů bylo veliké, proto se Mistr rozhodl složit pro Prahu další operu. A právě ta Nosticovo divadlo proslavila po celém kulturním světě. Opera „Don Giovanni“. Její předehru prý složil těsně před představením, a tak ji orchestr hrál na premiéře poprvé rovnou z listu.

Dodnes nám tuto velkolepou událost připomíná socha Komtura, kterou o mnoho let později autorka Anna Chromy umístila přímo před vchod divadla.

Roku 1798 divadlo od Nostitze mladšího odkoupili čeští stavové. Nejbohatší šlechtické rodiny si za částku, která se rovnala hodnotě domu, odkoupily lóže s dědičným právem na jejich užívání. Císař to podpisem stvrdil, a tak vzniklo Královské stavovské divadlo.

Dovolte nám připomenout dvě slavné premiéry Stavovského divadla. Roku 1826 tu poprvé zazněla hudba první české opery Dráteník, jejímž autorem byl kapelník Stavovského divadla, František Škroup. O osm let později na premiéře Tylovy Fidlovačky poprvé zazněla píseň Kde domov můj.

30. březen 1894 – Sergej Vladimirovič Iljušin († 9. 2. 1977)

Dvoumístný rychlý bitevní letoun, který byl nazýván létajícím tankem, výrazně přispěl k vítězství nad Německem ve druhé světové válce. Jeho kvality potvrzuje i fakt, že se stal nejčastěji vyráběným bojovým letadlem v historii. Konstruktérem letounu, pro něhož se záhy vžilo jméno Šturmovik, byl Sergej Vladímirovič Iljušin.

Narodil se v chudé rolnické rodině a od dětství byl zvyklý na těžkou dřinu. V patnácti letech se dostal k práci pomocného dělníka na letišti a letadla mu hned učarovala. Jako pilot se do vzduchu poprvé vznesl ve válečném roce 1917, ale pilotem se nestal. Jeho technické uvažování bylo brilantní a kariéra leteckého konstruktéra velmi rychlá. Vystudoval Moskevský letecký institut a založil vlastní konstrukční kancelář, kde vznikala letadla, která dnes nesou jeho jméno.

Kdo to byl?

Muž, na kterého se ptáme zahájil svou literární kariéru v roce 1906. To mu bylo sedmatřicet let. Tehdy vydal knihu Základy politické ekonomie.

Ale aby vás pan Miloš Kopecký nespletl. Autor se sice narodil v Anglii, ale už v šesti letech se s rodiči vystěhoval do Kanady. Důvodem nebyly majetkové poměry, jak se všeobecně uvádí, nýbrž společenský skandál, který způsobil jeho otec, když se tajně a bez rodičovského požehnání oženil. V Kanadě se ale rodině nedařilo. Důvodem bylo otcovo pijáctví a neschopnost pracovat. Starost o jedenáct dětí tak zůstávala především na matce, která navzdory tomu všem svým synům umožnila kvalitní vzdělání.

Autor se stal univerzitním profesorem a plně se věnoval akademické kariéře. Vyučoval politickou ekonomii a nebýt finančních problémů, asi by se nic neměnilo.

Nouze ho však přinutila vydat povídky, které psal už během studií. Americké nakladatelství ho odmítlo, a tak na vlastní náklady vydal povídkovou knihu, která způsobila doslova poprask. Téměř ze dne na den byla rozebrána a svého autora proslavila po celém světě.

Znáte spisovatele, který napsal na dvacet odborných publikací, o polovinu více knih z kategorie krásné literatury a k tomu tři životopisy, z nichž jeden je jeho vlastní? Možná vám napovím tím, jak charakterizoval reklamu. Totiž jako: „vědecký obor zabývající se zmrazením inteligence lidí na tak dlouhou dobu, aby z nich stačil vytáhnout peníze“.

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.