Neznámá a pohnutá tvář města, nazývaného renesanční perlou (2013). Režie J. Kratochvíl
Židovská komunita v Telči patřila mezi nejmenší na Moravě. Přispěl k tomu tzv. familiantský zákon, podle kterého se směl v židovské rodině ženit pouze nejstarší syn. V první polovině 18. století tak v Telči žilo jen 6 židovských rodin. Přesto svědectví o několikasetleté historii života zdejší židovské komunity obohacuje profil historického centra města Telče, zapsaného v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Hřbitov židovské obce v Telči byl zřízen v letech 1879-1880 (starší hřbitov zanikl beze stopy) a zachovalo se na něm na 200 novodobých náhrobků, většinou z 19. a 20. století, s hebrejskými, německými i českými nápisy. Za 2. světové války byl hřbitov hodně zdevastován, stejně jako za normalizace v letech 1977-1986, kdy byly některé náhrobky navíc odvezeny. Pohnutou novodobou historii místní židovské komunity připomíná nejen pamětní deska obětem II. světové války, ale i přírodní naučná stezka židovského malíře Františka Mořice Nágla (1889-1944), který ve svých obrazech zachytil krajinu v okolí Telče a později i prostředí terezínského ghetta. Do Terezína byl s manželkou a dvěma dětmi transportován 22. května 1942 a v říjnu roku 1944 byli všichni zavražděni v Osvětimi. Podobný osud mělo 67 Židů z Telče, kteří byli transportováni do Terezína.