Jak dlouho ještě přežije tradiční ruční pilníkářství, když se mu věnuje jen jedna česká rodina? Režie I. T. Grosskopfová (Premiéra)
Pilníkářství existovalo již v mladší době železné. Pilník byl základním nástrojem i po celý starověk a středověk. Od druhé poloviny 19. století však začala převažovat strojní výroba. Ruční práce se udržela v malých dílničkách až do poloviny 20. století. V podmínkách chudého Podkrkonoší, třeba v Semilech, až do roku 1956. Dnes je jakákoli ruční výroba vzácností. Možná i proto, že pilníkář musel mít praktické znalosti i dovednosti z několika oborů. Tradice českého pilníkářství by už zřejmě nežila, nebýt posledního českého fachmana, Drahomíra Smejkala, s titulem Nositel tradice lidových řemesel. Se svými syny zůstal ručnímu řemeslu věrný. Navštívíme jejich dílnu a podíváme se, jak pod jejich rukama vznikají pilníky a rašple. Dozvíme se, proč si zvolili ne zrovna jednoduchou cestu, i jak jim jejich rozhodnutí ovlivňuje život. A jak to dopadne s řemeslem v budoucnu? Uvidíme. Třeba se nadchne některé z dětí z obce Křižánky, kde dříve pilníkářství kvetlo, a kde mnoho dnes upravených domů jsou vlastně původní pilníkářské příbytky. V obci proto zbudovali interaktivní naučnou pilníkářskou stezku. Tradicím fandí i starosta, který tu o starém řemesle vypráví dětem z místní školy.