„Svoboda není mrtvá, když žije alespoň v jednom srdci.“ To napsal Stefan Zweig.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

14. leden 1944 – Antonín Hájek († 17. 12. 1989)

Také jste měli rádi sympatického kontrabasistu a zpěváka, který byl dlouholetým kapelníkem a vůdčím duchem skupiny Plavci, původně Rangers?

Antonín Hájek založil Rangers spolu s kamarádem z dětství, kolegou ministrantem a později spolužákem na ČVUT v Praze Milanem Dufkem. Poprvé se sešli v roce 1964, následující rok měli svůj první koncert ve vinohradské sokolovně – za pivo a párek. V archivu jsme našli záznam jejich prvního televizního vystoupení z roku 1967.

Nedlouho nato vydali svou první desku a stali se miláčky publika. Komunistům ovšem vadili cizí názvy Rangers, zaváněly imperialistickým Západem, a tak se v době normalizace skupina musela přejmenovat na Plavce. Na krásu ani vtip jejich písniček to naštěstí nemělo vliv – mimo jiné i díky Antonínu Hájkovi. To on pro kapelu napsal spoustu nádherných textů a hudebních aranží pod dojmem vícehlasého zpěvu členů skupiny New Christy Minstrells.

Skupině Rangers – nebo Plavcům, chcete-li – padlo na oltář studium. Antonín Hájek ČVUT nedokončil. Když začínali hrát, na rozdíl od kolegů už byl ženatý a měl syna Martina. K tomu starosti kapelníka... Osudná se mu stala zkouška z dynamiky ve třetím ročníku. K tomu, aby vynalezl „dra-dra“ titul inženýra nepotřeboval.

Na začátku roku 1989 mu lékaři sdělili krutý ortel: rakovina tlustého střeva. Když po koncertě v Plzni ukládal do futrálu svoji basu, říkal: „Tak doufám, že tě zase brzy uvidím." Následující den se podrobil operaci. Sametovou revoluci sledoval už jen v televizi ze svého lůžka. V polovině prosince zákeřné nemoci podlehl.

14. leden 1984 – † Ray Kroc ( 5. 10. 1902)

Příběh Raye Kroce budiž útěchou pro všechny, kteří mají pocit, že pokud neudělali kariéru do padesáti, už jim definitivně ujel vlak.

Jeho prarodiče měli malou vesnickou hospodu nedaleko Plzně. Otec emigroval do USA, Ray se narodil Chicagu. V mládí vystřídal řadu zaměstnání: zkoušel to jako jazzový pianista, realitní makléř a prodejce papírových kelímků. Poté sedmnáct let cestoval po celých USA jako prodejce multimixérů na mléčné koktejly. Jednou ho zaujalo, že bratři Richard a Maurice McDonaldové si do své restaurace v San Bernardinu v Kalifornii objednali větší množství jeho mixérů. Chtěl podnik vidět na vlastní oči a rozjel se tam.

„Ten chlapíček vešel a vysokým hláskem pravil: ,Jmenuju se Ray Kroc,‘“ vzpomínal Richard McDonald v rozhovoru pro Sun Journal. „Bráchu i mě okamžitě nadchl. Byl to ten typ, co vám prodá prostě cokoli.“ Kroc byl u vytržení ze systému práce, který McDonaldové vymysleli a který připomínal tovární výrobu. Díky němu se příprava jídla zkrátila na půl minuty.

Měl dvaapadesát let, trápila ho cukrovka a bolavá kolena. Byl ale přesvědčen, že to nejlepší ve svém životě má ještě před sebou. Dal to s McDonaldovými dohromady, vzal veškeré riziko na sebe, podepsal nepříliš výhodnou smlouvu a zastavil vlastní dům, aby měl na počáteční investice. V roce 1955 otevřel svůj první podnik ve státě Illinois, pár let nato bratry vyplatil a stal se neomezeným pánem McDonaldu... A ten v devadesátých letech doputoval i k nám.

„Nadání skutečného obchodníka spočívá v jemném umění přimět zákazníka dělat to, co chcete vy,“ to bylo jeho heslo. Tak, teď už víte, že faastfoodové impérium, kterému vděčí za morbidní obezitu čím dál větší počet lidí po celém světě, má na svědomí podnikatel s českými kořeny.

Možná jste viděli film životopisný film Zakladatel s Michaelem Keatonem v hlavní roli. Ten se nebál ukázat ani negativní povahové vlastnosti „mekáčového krále“. „Byl téměř sadistický, chladnokrevný, brutální, agresivní a nemilosrdný,“ líčí herec, který si Kroce zahrál.

Ve svých 75 letech se Kroc pokusil porazit svou celoživotní náklonnost k alkoholu a podstoupil protialkoholní léčení. Šest let poté zemřel.

16. leden 1969 – upálení Jana Palacha

16. ledna 1969 se světem rozletěla šokující zpráva, že se na Václavském náměstí polil benzinem a zapálil dvacetiletý student Univerzity Karlovy Jan Palach na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Palachův pohřeb 25. ledna 1969 na Olšanských hřbitovech byl manifestací proti režimu, na jeho průběh dohlížela StB. „Mnoho lidí stále říká, že jeho smrt byla zbytečná,“ vzpomínal Olbram Zoubek, který Palachovi sňal posmrtnou masku. Tu pak donesl na rampu Muzea, kde studenti drželi hladovku až do Palachova pohřbu. „Svoboda se vytratila a Rusové také ze země neodtáhli. Bylo ale strašně důležité, že se našel člověk, který národu ukázal, že je možné za pravdu a svobodu platit tím nejcennějším, vlastním životem. Sovětská okupace byla vnější záležitostí, ale lidé se po srpnu 1968 začali lámat i vnitřně. Postupně se hrbili, donášeli na druhého a přisluhovali režimu. Jan Palach svým skutkem rozsvítil světlo proti lhostejnosti. Proto je důležité si jeho hrdinství stále připomínat.“

„Palachův čin byl spjat s konkrétní dějinnou situací okupované země, a proto je do současnosti nepřenositelný a nenapodobitelný,“ řekl Tomáš Halík. „Pro mladé lidi ve svobodné pluralitní společnosti zůstává výzvou nebýt lhostejným a konformním k věcem, které jsou ve veřejném životě očividně špatné. Jejich odpověď musí být ale zcela jiná, tvořivě využívající možnosti, které naše palachovská generace neměla.“

18. leden 1934 – † Otakar Ševčík ( 22. 3. 1852)

Nejen Karlu Štědrému, když „chodil pilně do houslí“, byl vzorem Otakar Ševčík. Tento geniální pedagog ovlivnil svou dokonale propracovanou metodikou řadu světových houslových virtuózů (jeho žáky byli mimo jiné Jan Kubelík nebo Jaroslav Kocian), ale i generace dětí, které se svými skřipkami ve futrálcích míří do hudebních škol. Ovšem věděli jste, že jedna z největších div operního světa vděčí za svou pěveckou kariéru právě jemu? Ema Destinová.

Jako pedagog působil v Charkově a v Kyjevě – za zásluhy o tamní hudební učiliště ho car Alexandr II. jmenoval rytířem! Po sedmnácti letech se vrátil do Čech, ale jezdil vyučovat po celém světě: do Vídně a také třeba do USA. Natrvalo se usadil v Písku, kde ho vyhledávaly stovky žáků.

Byl prý velmi uzavřený a o svém soukromí nemluvil, proto je jeho osobní život dodnes obestřený tajemstvím. V době, když žil v Rusku, se po jeho boku objevuje jistá Alexandra a její syn Viktor. Nezodpovězena však zůstává otázka, zda byla jeho manželkou nebo jen milenkou. Nevíme, co se přihodilo po šestiletém soužití, kdy se Ševčík náhle vrátil do Prahy s Alexandřiným synem, kterého adoptoval. Rozhodnutí pravděpodobně předcházela nějaká neznámá tragédie. Viktor mu ale radost nedělal, otčím ho nazval „velkým zklamáním“ a dokonce ho vydědil.

Od mládí měl problémy s očima a musel proto podstoupit řadu operací. Houslista přemáhal přetrvávající bolest prací a také cigaretami (jeden čas denně vykouřil i stovku), oči kryl tmavými brýlemi a na fotografiích se dával zabírat z pravého profilu.

Miloval přírodu a byl vášnivým turistou. Žil sám a asketicky, domácnost mu vedla sestra. Velký majetek odkázal chudým a také různým hudebním institucím.

Kdo to byl?

V tuto chvíli by měli zbystřit pozornost všichni filmoví fanoušci. Poznáváte tohoto herce? Narodil se v USA irským emigrantům. Když byl ještě malý kluk, rodiče se rozhodli vrátit zpět do Irska a později se přesunuli do Británie.

K divadlu ho přivedla náhoda. Začínal jako jevištní mistr, a pak – jak se to občas stává – bylo potřeba zaskočit za nemocného herce. Ukázalo se, že mladý muž má talent! V roce 1955 vystupuje v produkci slavného West Endu v roli kněze, který je obviněn z homosexuality. Představení shlédne i věhlasný Orson Welles. Je nadšený a hned herci nabídne spolupráci. Dlouho na sebe nenechají čekat role drsných chlapíků na špatné straně zákona. Nakonec se mu otevřou i brány Hollywoodu a vrací se do Ameriky.

Pokud jste fanoušky seriálu Columbo (u nás známý pod názvem Inspektor Colombo), určitě už víte, o kom je řeč. Podílel se na osmi epizodách nejen jako herec, ale také jako režisér a scenárista.

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.