Friedrich Nietzsche pravil: „V každém pravém muži je skryto dítě. To si chce hrát. Pravý muž chce dvojí: nebezpečí a hru. Proto touží po ženě, protože ona je tou nejnebezpečnější hračkou.“

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

19. listopad 1913 – Josef Kinský († 14. 3. 2011)

Josefa Kinského z Vchynic a Tetova, příslušníka šlechtického rodu, který má kořeny ve 13. století a jehož potomci odpradávna platili za významné mecenáše umění, stihl krutý osud. On ho však nesl s hlavou vztyčenou.

Po studiích pracoval až do roku 1939 ve firmě Schicht v Ústí nad Labem, po válce odešel řídit rodinný podnik na Slovensko. V říjnu 1949 byl zatčen a obviněn ze sabotérství.

Komunisti ho ve vykonstruovaném soudním procesu odsoudili ke třem letům vězení. Většinu trestu si odseděl v ilavské věznici, později byl poslán do uranových dolů. Pak s podlomeným zdravím odešel do invalidního důchodu. Přivydělával si překlady odborných textů do němčiny, pracoval jako lakýrník a také jako náborový pracovník ve státní pojišťovně.

Jeho zámek v Kostelci nad Orlicí zabavil stát a do této perly empírové architektury umístil Výzkumný ústav pro chov prasat. Když byl objekt na počátku devadesátých let rodině vrácen, zbyla z něj ruina. Hrabě Kinský to však nevzdal. Navzdory vysokému věku a nedostatku finančních prostředků se s neobyčejnou čilostí pustil do oprav. Díky tomu se dnes opět skví v celé své kráse.

Josef Kinský vychoval dva syny: Františka a Antonína, kterého si jistě pamatujete například z filmu Zapomenuté světlo.

Tento úžasně silný muž, šlechtic tělem i duší se dožil skoro stovky. Jeho manželka Bernadetta ho přežila o pět let.

21. listopad 1928 – Augustin Bubník († 18. 4. 2017)

I Augustin Bubník zažil na vlastní kůži zrůdnost komunistického režimu. Hokejové legendě Augustinu Bubníkovi za údajnou velezradu dokonce hrozila oprátka!

Za to, že se dostal k hokeji, mohla prý sama příroda. Když se 21. listopadu před devadesáti lety narodil, panovala krutá zima. Cestou ke křtu se rodiče báli, aby hošík neumrznul. „Od té doby mám k ledu blízko,“ vyprávěl.

Hokeji propadl jako kluk a v sedmnácti letech už hrál za A tým tehdejšího „neporazitelného“ LTC Praha. Hrát za tenhle klub bylo zároveň i vstupenkou do reprezentace. Stal se členem týmu, který ve Svatém Mořici vybojoval stříbrné olympijské medaile a o rok později na Mistrovství světa ve Stockholmu poprvé v historii porazil Kanadu! Do Prahy se hokejisti tenkrát vraceli jako hrdinové.

Velká sláva ale vzala rychlý konec. Mladičký Augustin Bubník se stal jednou z obětí procesu s hokejovou reprezentací v roce 1950. 11. března toho roku se sešli hokejisté k odletu na šampionát. Jenže se nikam neletělo. Proč? Rozhlasoví reportéři údajně nedostali víza a hokejisté s nimi měli projevit „socialistickou soudržnost“. O dva dny později se dozvěděli, že Československo účast na mistrovství světa ruší. Pravým důvodem ale byla obava pánů „nahoře“, že by mužstvo po mistrovství mohlo emigrovat a zůstat v zahraničí. V hokejistech vřela krev. Vždyť měli obhajovat titul!

Sešli se v hospodě, popíjeli a spílali režimu. Rovnou odtud pak putovali do Bartolomějské a šest z nich, včetně Bubníka, do nechvalně proslulého Domečku na Hradčanech. Tady si prošli dlouhým psychickým i fyzickým mučením.

Zhruba šest týdnů poté, co ho převezli na Pankrác, byla na dvoře stejné věznice popravena Milada Horáková. Bubník byl odsouzen „jen“ na čtrnáct let. Nějakou dobu pobyl na Borech, poté ho přesunuli do uranových dolů na Jáchymovsku. Po pěti letech ho spolu s ostatními odsouzenými hokejisty propustili na příkaz Antonína Zápotockého.

Sedmadvacetiletému Bubníkovi bylo povoleno znovu hrát, ale do národního týmu nesměl. Po skončení kariéry se z něj stal trenér. Když došlo k uvolnění poměrů, vyslali jej dokonce tehdejší mocipáni do Finska. Seveřané z něj kouče národního týmu udělali a Bubník se tak stal prvním Čechem, který trénoval reprezentaci cizí země. Hokejový svaz jej poté odvolal zpět a slíbil mu trénování juniorského národního týmu. Jenže zůstalo jen u slibu a z hokejového mistra světa a úspěšného kouče se na čas stal v Praze řezník. Po tatínkovi...

Neštěstí se Augustina Bubníka ale nehodlalo pustit. V sedmdesátých letech mu zemřela manželka na rakovinu. S druhou ženou si pak pořídil ještě dalšího potomka. Jeho přání, aby se jeden z jeho synů stal hokejistou, se mu však nesplnilo.

22. listopad 1998 – † Stu Ungar ( 8. 9. 1953)

„Staré pokerové přísloví říká, že u stolů jste sami sobě tím nejhorším soupeřem. V mém případě se jedná o to nejpravdivější, co kdy někdo vyřkl,“ řekl Stu Ungar, americký hráč pokeru, jeden z největších hazardních hráčů historie, jediný trojnásobný vítěz hlavního turnaje Světové pokerové série.

Na jednu stranu to byl karetní génius obdařený mimořádnou inteligencí a fotografickou pamětí, na druhou problémová a téměř nesnesitelná osobnost.

Narodil se v New Yorku. Jeho otec se kromě provozování baru živil i jako bookmaker, a tak není divu, že hraní a sázky Stuey objevil už jako malý kluk. Ve hře gin rummy (což je obdoba známých žolíků) brzy neměl soupeře, a tak vyrazil dobýt Las Vegas. Získal takovou reputaci, že i ti nejlepší hráči s ním odmítali hrát a kasina mu zakazovala registrace do turnajů. Podobně to dopadlo s blackjackem. A tak si našel další hru, ve které by znovu mohl vydělávat obrovské peněžní sumy.

V té době už ale nad jeho osobností začínala přebírat vládu závislost na kokainu a začalo temné šestnáctileté období. Ve hře se mu sice stále dařilo, ale jeho osobní život se rozpadal jako domeček z karet. Přidala se totiž ještě jedna závislost: Stuey veškeré vyhrané peníze ihned prohrál v dostihových a sportovních sázkách. Dluhy, rozvod, smrt nevlastního syna – ačkoliv v turnajích vydělal více než dva miliony dolarů - na pohřeb si musel půjčit.

Po šestileté pauze na začátku 90. let znovu zasedl za hrací stůl. Na první pohled bylo zřejmé, že není v nejlepší fyzické formě. Za svými modrými brýlemi skrýval kokainem zničenou nosní přepážku, o jejíž rekonstrukci se lékaři pokoušeli marně. Přesto bylo soupeřům brzy jasné, že nepřekonatelný Stu Ungar je zpět.

Znovu nabyté slávy si však dlouho neužil a to, co mu zbylo po zaplacení dluhů, opět prosázel. Roku 1998 byl nalezen v lasvegaském motelu bez známek života. Bylo mu pouhých 45 let.

24. listopad 1933 – Jan Jílek († 6. 10. 2011)

Dramatik, prozaik, filmový a televizní scenárista Jan Jílek se narodil nedaleko Šumperka. K divadlu se dostal z továrny, kde pracoval jako soustružník. Na DAMU vystudoval herectví a už na škole začal také s psaním. Divadlu Jiřího Wolkra, kam nastoupil po škole, zůstal věrný po celou svou kariéru. V několika rolích jste ho mohli vidět i v televizi.

Zahrál si vskutku kuriózní role, posuďte sami: dvouhrbý velbloud, drát v žárovce nebo kaňka v sešitě!

Psaní se věnoval ve volných chvílích. Dlouhá léta psal pro Českou televizi a některé jeho hry jsou populární dodnes. Jistě znáte oblíbenou komedii Láska jako trám, Tchyně nebo drama Dlouhá bílá nit.

Možná nevíte, že podle hry Dlouhá bílá nit byla v roce 1970 natočena televizní inscenace, kterou pak ovšem komunisti odklidili do trezoru a cestu k divákům si mohla začít hledat až po mnoha letech. Jeho pravou doménou však byly pohádky.

Před deseti lety mu vyšel první román - sága o dvacátém století na Moravě a v Čechách, jak zní jeho podtitul - nazvaný Milování s hudbou.

Muž, který ve svých pohádkách často psal o tom, že člověk nesmí ustupovat zlu, léta bojoval se zákeřnou nemocí. Tento boj však nevyhrál.

Kdo to byl?

Pamatujete si na Country Expres Praha-Nashville? Pak pro vás jistě naše hádanka nebude luštitelským oříškem. Ptáme se vás na jméno muzikanta, který se jako jeden z prvních u nás věnoval moderní country hudbě. Na konzervatoři začal původně studovat hru na fagot, pak ale přesedl k piánu a založil první kapelu.

Král české country, lev salónů a dámských ložnic, věčně nažehlený, s perfektně padnoucím sakem a účesem srovnaným do posledního vlásku... Ještě váháte? Pak mám pro vás další nápovědu: Pod jeho vedením vznikala a zanikala legendární kapela Country Beat.

Před 15 lety spáchal sebevraždu. Okolo jeho smrti se vyrojila řada spekulací. Příčinou prý mohly být velké dluhy, které nebyl schopen splatit.

V rámci pravidel soutěže může stejný opakovaně soutěžící divák obdržet cenu jen jednou za kalendářní rok.