Už řecký filosof Platón tvrdil, že „hudba a rytmus nacházejí cestu k nejskrytějším místům duše.“

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

28. květen 2013 – † Svatopluk Košvanec ( 2. 1. 1936)

Svatopluk Košvanec, hráč na pozoun a nadšený jazzman patřil mezi mistry svého oboru. Na trombón, neboli snižcový pouzoun se učil prakticky sám. Jeho školou byla hudba orchestru Glenna Millera. Poslouchal desky a podle sluchu kopíroval trombónová sóla. A nebylo to jednoduché.

Svatopluk Košvanec cvičil dvě hodiny denně, zatím jen coby malíř pokojů, kterým se vyučil. Od roku 1959 začal při zaměstnání vystupovat se souborem Jazz Combo.

Mezi profesionální hudebníky se Svatopluk Košvanec zařadil až v roce 1972, kdy se stal členem Orchestru Československé televize a posléze i Tanečního orchestru Československého Rozhlasu a Jazzového orchestru Československého Rozhlasu.

Pravá ruka je pro tento nástroj zásadní. Ovládá snižec, tedy táhlo, které určuje výšku tónu. Jenže právě o pravou ruku Svatopluk Košvanec v posledních letech svého života přišel. Kvůli rakovině musel podstoupit amputaci. Nevzdal to a naučil se hrát levou rukou.

A šlo to výborně. Nejen, že mohl pokračovat na konzervatoři jako pedagog, ale znovu stanul i na koncertních a klubových pódiích.

28. květen 1958 – † Mikuláš Schneider-Trnavský ( 24. 5. 1881)

Mikuláš Schneider-Trnavský měl neuvěřitelný cit pro melodii, dokázal skladbám vtisknout emocionální náboj a dramatičnost i prostotu národní písně. Řada jeho děl zlidověla.

Původně se tento rodák z Trnavy jmenoval pouze Mikuláš Schneider. V roce 1904 na martinských slavnostech k němu prý přistoupil slovenský básník Svetozár Hurban-Vajanský s pohárem vína a řekl: „Ten, kdo dal mým slovům tak čistě slovenskou hudbu, nemůže chodit po světě jen s německým jménem.“ Pak vzal pohár, polil lehce skladatelovu hlavu a pokřtil ho podle rodného města „Trnavský“. A od té doby používal Mikuláš obě jména.

Když člověk poslouchá tklivé melodie, sotva by hádal, že Schneider-Trnavský byl veselý člověk, který dokonce psal humoristické povídky. Málo známý je také příběh milostného trojúhelníku, ve kterém měli hlavní roli Schneider, Ida Košická a generál Milan Rastislav Štefánik.

Skutečně vznikla společná píseň obou soků. „Něvydávaj sa ty, milá, buď len rok, dva trpezlivá,...“ Zpívalo se v ní. „Však ti líčko něodkvétá a já musím preč do světa.“

Přestože Ida Štefánikův text pochválila, hudba ji přímo okouzlila a bylo rozhodnuto. Svatba s Mikulášem Schneidrem se konala ale až po Štefánikově tragické smrti na jaře roku 1919.

1. červen 1928 – Anna Fárová († 27. 2. 2010)

Anna Fárová prožila své dětství ve Francii. Její matka byla Francouzka, otec jako diplomat pracoval v Paříži. Vyrůstala obklopená uměním. Domů k nim chodili Bohuslav Martinů, Jan Zrzavý, Josef Šíma nebo František Tichý. Není divu, že ji okouzlila jejich tvorba. Dějiny umění a estetiky vystudovala později v Praze na Filosofické fakultě. Promovala spisem: „Vliv fotografie na malířství“. Česko francouzské kořeny v ní zůstaly i při další práci.

Anna Fárová pořádala řadu výstav českých i zahraničních fotografů u nás i ve světě. Překládala z francouzštiny, napsala řadu ojedinělých fotografických monografií.

Jako první zpracovala Anna Fárová rozsáhlý výbor z díla Františka Drtikola, Josefa Sudka, vytvořila první monografii o Cartier Bressonovi a dalších fotografech. Pro její osobní život, ale i tvorbu bylo důležité setkání s výtvarníkem Liborem Fárou. „Když jsem uviděla jeho obraz Dvě tváře, říkala jsem si, ten bych chtěla mít – a jeho autora taky.“ Vzpomínala Anna Fárová s humorem.

Toto soužití a narození dcer Gabriely, dnes uznávané fotografky, a Isabely, která je sochařkou a malířkou, patří k nejšťastnějším obdobím Anny Fárové.

Obdivuhodně se ale dokázala vyrovnat i s perzekucí, které byla vystavena poté, co podepsala Chartu 77. Dokonce v té době mimo jiné uspořádala v opuštěném klášteře v Plasích expozici fotografií, na kterou se přijel podívat i Cartier Bresson.

Anna Fárová udivovala nejen svou prací, rozhledem a postoji, ale i nezdolným optimismem.
žolík – slavné podvody

Kdo uvede člověka v omyl, aby z něj měl prospěch, dopouští se podvodu. Kdo to udělá chytře, dopouští se velkého podvodu. A pak je tu ještě třetí stupeň – podvodníci, kteří se zapsali do dějin.

Josef Jelínek, který si říkal Harry, nebyl troškař. Naivním americkým kupcům dokázal prodat navíc i jachtu, kterou si samozřejmě vypůjčil. Podvod s prodejem Karlštejnu inspiroval i mnohé filmové tvůrce.

Ačkoliv tento absurdní prodej vzbuzuje pochybnosti, jsou i badatelé, kteří tvrdí, že k němu skutečně došlo. A protože Harry patřil nejen mezi mimořádně vychytralé podvodníky, ale byl to taky sympatický mladík s uhlazeným společenským vystupováním, je pravděpodobnost tohoto skutku dost vysoká.

Další slavný kousek českého podvodníka Viktora Lustiga se uskutečnil roku 1925. Zdá se to neuvěřitelné, ale Lustigovi se podařilo prodat jistému obchodníkovi s kovovým odpadem do šrotu Eiffelovu věž v Paříži. Dokonce dostal tučnou provizi, aby obchodníkovi ten „kauf“ nevyfoukla konkurence. Když Lustig zmizel i s kufrem peněz, obchodník se tak styděl za svou naivitu, že případ ani neohlásil policii.

Do třetice tu máme podvod, který se odehrál právě před 15 lety. Tentokrát však šlo o jakýsi „výzkum“, jaký dopad může mít reklamní kampaň. Tehdejší studenti FAMU Filip Remunda a Vít Klusák natočili otevření fiktivního supermarketu. Tedy supermarketu, který měl jen přední stěnu.

Češi jsou holt vynalézaví. Kéž by tomu bylo jen v tom kladném slova smyslu.

Kdo to byl?

Role podvodníčků, zlodějíčků a dalších figurek patřila do hereckého rejstříku osobnosti, na kterou se vás ptáme.

Velice tomuto herci slušely i role bodrých postav s moravskou krví. Však také působil dlouhá léta na scénách moravských divadel.

Byl to muž mnoha řemesel. Uměl například bravurně psát na stroji. Naučil se potápět. Kromě herectví studoval i hru na klavír, flétnu, saxofon, kytaru a hoboj. S brněnským kabaretem Studio 10 poznal stovky jevišť. Naučil se žonglování i základům gymnastiky. Po mnohých peripetiích dostal angažmá i na pražských scénách, mezi nejdůležitější patřilo Divadlo Na zábradlí. Po té, co v hospodě prohlásil, že Husák je vůl, musel na čas opustit jeviště. Živil se všelijak, uklízel, pracoval i v márnici. Chlapa, který vydržel všechno, nakonec skolila nešťastná láska. Alkohol, kterému propadl, vedl k selhání ledvin, na něž v pouhých 62 letech zemřel.