„Každý, kdo se přestane učit, je starý, ať je mu 20 nebo 80. Každý, kdo se stále učí, zůstává mladý. Je nejlepší v životě zůstat mladý,“ myslel si americký průmyslník Henry Ford.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

26. březen 1698 – Václav Prokop Diviš († 21. 12. 1765)

Hromosvod nebo bleskosvod? Významové slovníky uvádějí, že slovo hrom je jak „dunivý silný zvuk doprovázející blesk“, tak i „úder blesku“. Ať už se vám líbí jakýkoliv název, pojďme si říct něco o českém otci tohoto vynálezu.

Jmenoval se Prokop Diviš, byl doktorem teologie a filosofie a od roku 1736 působil jako kněz v Příměticích u Znojma. Tehdy začaly jeho pokusy s elektřinou. Dokonce ji vyráběl svým přístrojem zvaným elektrum, což byla skleněná koule na dřevěné hřídeli. Elektřina pak vznikala otáčením koule a jejím třením o telecí kůži.

Později se začal zajímat o bouřky. Zjistil, že blesk a hrom jsou elektrické podstaty, a že jsou to vlastně tytéž jevy, které pozoroval při svých pokusech. Rozhodl se sestrojit věc, která by trvale vyrovnávala napětí mezi nebem a zemí, a tím předešla samotnému vzniku blesku a hromu. Pozorování prováděl při každé bouřce. Princip vynálezu si ověřil dokonce i při návštěvě císařského dvora, kde pomocí hrotů ukrytých ve své paruce rušil experimenty dvorních fyziků.

V roce 1754 Diviš svůj „meteorologický stroj“ neboli machina meteorologica skutečně vztyčil. Napětí mezi nebem a zemí sice nevyrovnával, zato fungoval jako bleskosvod. Rozezlení obyvatelé Přímětic ale „mašinu“ o necelý rok později strhli, neboť se domnívali, že je příčinou velkého sucha.

Diviš ale neexperimentoval jen s blesky. Začal uplatňovat elektroléčbu například na revma nebo svalové křeče. Sestrojil také elektrický hudební nástroj Denis d'Or, tedy Zlatý Diviš. Tento unikát měl 790 kovových strun, 3 klaviatury, trojí pedálový systém a byl napojen na elektrickou energii leydenských láhví. Do dnešní doby se bohužel nezachoval.

Prokop Diviš se dožil šedesáti sedmi let. Ačkoliv se namísto jeho bleskosvodu masově rozšířil stroj amerického vědce Benjamina Franklina, je právem řazen mezi vědce světového významu.

26. březen 1348 – položen základní kámen Nového Města pražského

Když byl Otec vlasti král Karel IV. korunován římským císařem, rozhodl se, že z Prahy udělá centrum Svaté říše. Po založení univerzity přicházelo do Prahy stále více studentů a vzrůstal i zájem poutníků, neboť Karel shromažďoval v chrámech ostatky svatých z celé Evropy. Bylo tedy potřeba město rozšířit.

Původně mělo Nové Město pražské vzniknout na levém břehu Vltavy, ale nakonec se panovník rozhodl pro břeh pravý, tedy pro prostor mezi Starým Městem a Vyšehradem, pravděpodobně kvůli lepšímu přístupu k vodě.

Nové Město nevyrostlo na zelené pláni, nýbrž spojilo původní příměstské osady. Velkolepý projekt počítal s jejich začleněním, přesto se nově vznikajícímu městu podařilo vtisknout jednotnou koncepci, funkční celistvost, ale i symboliku. Tak vznikla veřejná prostranství jako Koňský, Dobytčí a Senný trh, tedy Václavské, Karlovo a Senovážné náměstí, ale také mnoho svatostánků. Kostel sv. Apolináře tvoří spolu s kostely Na Slupi, Panny Marie a sv. Karla Velikého, sv. Kateřiny Alexandrijské a Emauzským klášterem pomyslný kříž.

Stavitelé dostávali pozemky sice zdarma, ale za podmínky, že s výstavbou domů začnou do jednoho měsíce a nejpozději do roka a půl ji dokončí. Domy musely být situovány velice přesně, jinak majiteli hrozil trest a zboření stavby. Stavitelé, kteří všechny podmínky splnili, pak byli na 12 let oproštěni od všech daní.

Během následujících pěti let vyrostlo na Novém Městě na 650 městských domů a během pouhých dvou let bylo území opevněno skoro tři a půl kilometru dlouhými a deset metrů vysokými hradbami, jejichž součástí bylo i 21 vestavěných věží a 4 brány. Opevnění vydrželo až téměř do konce 19. století, kdy bylo v rámci dalšího rozšiřování města zbořeno.

Dnes je Nové Město součástí městských částí Praha 1 a Praha 2 a jeho rozloha je přes 3 kilometry čtvereční.

27. březen 1968 – † Jurij Alexejevič Gagarin ( 9. 3. 1934)
12. duben 1961. Tento den si bude svět navždy pamatovat. V 9 hodin a 7 minut moskevského času odstartoval první kosmonaut v historii lidstva svůj let do vesmíru v kosmické lodi Vostok 1. Jurij Gagarin se stal světovou senzací.

Jsou ale skutečně všechny informace, které o této události známe, pravdivé? Existuje řada teorií, více či méně přesvědčivých i nepřesvědčivých důkazů o tom, že před Gagarinem jako první vzlétl do vesmíru Vladimír Iljušin. Jeho přistání se ale nepovedlo, Iljušin byl těžce zraněn, a nemohl být tedy světu představen jako hrdina. Spekuluje se i o tom, že přímý přenos Gagarinova letu byl předem natočený a odvysílaný až poté, co se přistání povedlo. Víme také, že Gagarin ve skutečnosti neobletěl celou zeměkouli. Před přistáním Vostoku se z něj katapultoval, k úplnosti tedy chybělo 1500 km, což Rusové zatajili.

Sám Jurij od té chvíle objížděl svět jako hrdina a miláček lidstva. Sbíral chválu, obdiv a vyznamenání. K dalšímu letu už se nikdy nedostal, prý mu, chloubě Sovětského svazu, bylo dokonce zakázáno dělat cokoliv nebezpečného. Postupně začal chátrat na těle i na duchu. Pomalu mizel jeho zářivý úsměv, vlivem obrovského společenského tlaku a asi i častých večírků s politiky začal mít problémy s alkoholem. Když ho jednou jeho manželka načapala v hotelovém pokoji s jinou ženou, vyskočil z balkonu a těžce se zranil.

Silně ho zasáhla i smrt nejlepšího přítele Vladimira Komarova při nepovedeném letu Sojuz 1. Podle některých pramenů byla za Komarovovu smrt zodpovědná ruská vláda, která nedbala Komarovových a Gagarinových stížností na bezpečnost chystané mise.

V roce 1967 se Jurij vrátil ke své staré lásce, k létání. Létal ale málo, s velkými přestávkami a pouze s instruktorem. Při jeho posledním letu 27. března 1968 došlo ke komplikacím a oba piloti zahynuli.

Byla Gagarinova smrt opravdu nešťastná náhoda? Také o tom se vedou spory. Někdo tvrdí, že byl Gagarin opilý, jiní, že začal být pro Sovětský svaz nepohodlný, a proto byl odstraněn. Prý se ani nikdy prokazatelně nenašlo Gagarinovo tělo. Kdo ví, jestli se někdy celou pravdu dozvíme.

28. březen 1973 – Michal Velíšek († 13. 9. 2005)

Všichni si patrně pamatujeme tragickou událost ze 13. září 2005. V Praze na Karlově náměstí kolem osmnácté hodiny vystoupil z tramvaje jedenatřicetiletý recidivista David Lubina. Přisedl si ke dvacetileté dívce na lavičku, namířil jí zbraň do zad a řekl: „Zvedni se a pojď se mnou.“

V tu chvíli kolem procházel Michal Velíšek, dvaatřicetiletý střihač televize Nova, který byl na procházce se svou devítiměsíční dcerkou Valentinou. Když viděl, že Lubina dívku obtěžuje, bez otálení jí vyrazil na pomoc. Stihl ale bohužel říct jen: „Slečno, potřebujete pomoct?“ Nato ho Lubina dvakrát střelil, podruhé, když už Michal Velíšek ležel na zemi. Sám vrah se k tomu později vyjádřil slovy: „Nechci, aby to znělo cynicky, ale první rána je nástřelná a druhá na jistotu.“ Tak ho to prý učili na vojně. Své jednání u výslechu potom vysvětlil tak, že ten den chtěl „vyloupit nějakou banku“, proto měl s sebou zbraň. Na kuráž se posilnil alkoholem – jak prý sám řekl, byl „opilý, jak zákon káže“. Dívka mu přišla do cesty jen náhodou.

Michal Velíšek byl převezen do nemocnice, kde ještě ten den na následky zranění zemřel. David Lubina byl dopaden po třech týdnech, během nichž se skrýval v zemljance. Byl odsouzen na 25 let.

Zachráněná dívka se dodnes přátelí s Michalovou rodinou, manželka Iva dokonce řekla, že ji bere jako její součást.

Nadace Adra ve spolupráci s TV Nova každoročně uděluje Cenu Michala Velíška lidem, kteří projevili stejnou míru odvahy, nedbali na vlastní bezpečí a pomohli jiným v nouzi. Oceněni byli například tři muži za záchranu těhotné ženy a batolete z hořícího auta, čtrnáctiletý chlapec, který v zimě skočil do ledové řeky, vytáhl z ní tonoucí batole a oživil je, nebo dvanáctiletý chlapec, který zachránil celou svou pětičlennou rodinu z hořícího domu. Sám Michal byl vyznamenán medailí za hrdinství in memoriam.

Kdo to byl?

Ptáme se vás na jméno ruského spisovatele, dramatika a revolucionáře. Tady jsou jeho slova z prvního všesvazového spisovatelů z roku 1934.

Vychoval ho despotický děd Kaširina a od dětství se musel živit sám. Pracoval třeba jako poslíček, pekařský nebo přístavní dělník, nějaký čas umýval nádobí. Cestoval po Rusku, sám se vzdělával a aktivně se zapojoval do revolučního hnutí. V roce 1892 vyšla jeho první povídka Makar Čudra a brzy se stal známým literátem. V jeho raných dílech jsou hrdiny zpravidla bosáci, tedy bezdomovci nebo tuláci.

Byl z politických důvodů dvakrát nucen opustit Rusko a žít v emigraci, v roce 1908 napsal ve Spojených státech jeden ze svých nejznámějších románů Matka.

Do SSSR se nakonec vrátil natrvalo. Ačkoli možná s odpornými praktikami stalinistického režimu nesouhlasil, stal se symbolem bolševismu a socialistického realismu. Jestli ještě váháte, přidám nápovědu. Jeho zásadními díly jsou například dramata Na dně, Měšťáci nebo Nepřátelé.

Spisovatel a dramatik zemřel ve věku 68 let. Nepotvrzené teorie tvrdí, že byl otráven, a to dokonce samotným Stalinem.