Jak napsal Wilhelm von Humboldt: „Je důležitější jak osud člověk přijímá, než to, jaký osud doopravdy je.“

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

18. březen 2016 – † Jan Němec ( 12. 7. 1936)

Jméno režiséra, scenáristy, filmového producenta, herce, a také prvního manžela Marty Kubišové Jana Němce je úzce spojeno s československou filmovou novou vlnou. Za svůj celovečerní hraný debut – film Démanty noci, natočený podle povídky Arnošta Lustiga, byl oceněn Velkou cenou na mezinárodním festivalu v německém Mannheimu.

Jan Němec úzce spolupracoval i se svojí bývalou ženou Ester Krumbachovou, podle jejíhož scénáře natočil v roce 1966 svůj druhý úspěšný celovečerní film O slavnostech a hostech. Říkalo se, že když film viděl na hradní projekci tehdejší prezident Novotný, byl vzteky bez sebe a chtěl režiséra zavřít. Od té doby byl Jan Němec nepřítelem.

Se začátkem normalizace měl režisér úplné utrum a v roce 1974 dostal na vybranou: buď vycestuje, nebo bude zavřen. Vybral si první možnost a propašoval s sebou do zahraničí materiály, které natočil během srpnového okupačního týdne v roce 1968. Mohl tak vzniknout unikátní film Oratorium pro Prahu, který měl premiéru v New Yorku a vzbudil velkou pozornost. V exilu natočil několik dalších filmů, k nimž patřila i adaptace povídky Franze Kafky Královská svatba a proměna.

Po svém návratu do vlasti natočil Jan Němec celou řadu dokumentárních i celovečerních filmů, mimo jiné film Stalo se na podzim nebo ve 3D film Heart Beat.

V roce 2001 měla na internetu premiéru neobvyklá režisérova životní zpověď Noční hovory s matkou, za který dostal Jan Němec cenu Zlatého leoparda na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu.

Posledním nedokončeným filmem Jana Němce byl biografický snímek Vlk z Královských Vinohrad, jehož premiéry se však již nedožil.

Režisér Jan Němec zemřel 18. března roku 2016 ve věku 79 let.

19. březen 1813 – David Livingstone († 1. 5. 1873)

David Livingstone, lékař, cestovatel a bojovník proti otroctví – je považován za jednoho z největších cestovatelů 19. století. Jeho cesty změnily nejen místopis, ale i vnímání afrického kontinentu. Narodil se ve skotském Blantyre a po studiu na Glasgowské univerzitě se vydal do Jižní Afriky, kam ho zlákal misionář Robert Moffat, s jehož dcerou Mary se později Livingstone oženil.

Jako první běloch přešel David Livingstone africkou poušť Kalahari a podnikl transkontinentální cestu napříč Afrikou. Za kmeny na severu Kalahari se vydal znovu dokonce se svou ženou s třemi dětmi. Objevil jezero Ngami, a během průzkumu řeky Zambezi objevil roku 1855 vodopády, jimž místní říkali Hřmící vody. Livingstone je na počest britské královny překřtil na Viktoriiny. Mimochodem královna ho pár let nato přijala. Stal se populárním doma v Británii i ve světě. On sám se ale považoval více za misionáře a kromě šíření evangelia neúnavně bojoval proti otroctví.

Jeho poslední cesta měla za cíl vyřešit spornou otázku pramenů Nilu, ale když o sobě tři roky nepodával žádné zprávy, vydala se ho hledat expedice vedená americkým novinářem Henry Mortonem Stanelyem, která skončila jejich legendárním setkáním v roce 1871.

Po čtyřech společně strávených měsících se rozloučili a David Livingstone doputoval až k řece Lulimala, kde mu věrní Afričané postavili chatrč z trávy a položili ho na hrubé lože již zcela nemohoucího. Ráno 1. května 1873 ho našli klečícího, ale již mrtvého.

Jeho srdce a vnitřnosti byly vloženy do cínových nádob a zakopány pod strom blízko místa, kde dnes stojí Livingstonův pomník. 1500 mil pak Afričané nesli na slunci vysušené tělo konzervované solí a brandy až do Zanzibaru, odkud bylo přepraveno do Anglie.

8. 4. 1874 byl sir David Livingstone pohřben ve Westminsterském opatství v Londýně.

22. březen 2017 – † Helena Štáchová ( 18. 11. 1944)

Kdo by si nepamatoval nezaměnitelný hlas Máničky nebo Lízy Simpsonové v podání loutkoherečky, dabérky, zpěvačky, scenáristky, režisérky a ředitelky loutkového Divadla Spejbla a Hurvínka Heleny Štáchové. Její život však nebyl tak veselý jako dabované postavičky a vydal by na celý román.

Po absolvování Akademie múzických umění se Helena Štáchová ve svých dvaadvaceti letech stala stálou členkou Divadla Spejbla a Hurvínka a v roce 1967 převzala po Boženě Welekové loutku Máničky. Později byla jen pro ni vytvořena role Mániččiny „bábinky“ paní Kateřiny Hovorkové.

Spolu s Milošem Kirschnerem, který se stal jejím životním partnerem, natočili řadu gramofonových desek a rozhlasových a televizních pořadů. Život si s ní však neustále krutě zahrával. Nejen, že přišla o dítě, ale při autohavárii přišla i o obličej.

Po smrti svého manžela se Helena Štáchová stala ředitelkou divadla a až do roku 2008 vedla spor s městem Plzní o práva na postavičky Spejbla a Hurvínka, který nakonec vyhrála. Stres související s tím vším se však výrazně podepsal na jejím zdraví. V roce 2004 jí byl diagnostikován lymfom. Svou léčbu popsala v knize Život na nitích.

Za svůj život toho Helena Štáchová stihla hodně. Nikdy se nevzdávala a vždy statečně bojovala jak o své divadlo, tak i o svůj život. Své těžké nemoci však vloni 22. března podlehla. Rozloučit se s ní přišli nejen diváci a fanoušci, ale i její partner - politolog Zdeněk Zbořil a děti Denisa a Miloš.
žolík – původ názvu zmrazené pochoutky – nanuk

V roce 1922 natočil Američan irského původu, režisér Robert Flaherti film o životě Inuitů, což je název pro etnickou skupinu obyvatel arktických regionů Grónska, Kanady, Aljašky a části Sibiře, které obvykle, ale ne zcela přesně označujeme Eskymáky. Film Nanuk, člověk primitivní byl prvním komerčně úspěšným dlouhometrážním dokumentem, ve kterém si zahrál i sám režisér a díky natáčení prožil celých 15 měsíců v Hudsonově zálivu.

Samotné natáčení bylo velmi dramatické. Hlavní představitel Allakariallak, vůdce skupiny, brzy po natáčení zemřel a z poměru Flahertiho s jednou z žen se narodil syn Josephie.

Film Nanuk, člověk primitivní udal nový směr v dokumentární tvorbě a proslavil režiséra. Ale to není vše. Dal také název smetanové zmrzlině na dřívku s čokoládovou polevou, která se vyráběla v Československu od 50. let, a v poněkud pozměněné chuťové konstelaci se vyrábí dodnes. A nanuk také stále patří k nejoblíbenějším mraženým pochoutkám. Málokdo však ví, že původním významem slova je „lední medvěd“, podle inuitského boha – pána medvědů.

Kdo to byl?

Muž, na kterého se ptáme, byl německým lékařem a mineralogem, který se narodil 24. 3. 1494 v Glauchau.

Řadu let studoval na universitách v Lipsku a v Itálii. Roku 1527 se stal městským lékařem a lékárníkem v Jáchymově a poté odešel do Saské Kamenice, kde se stal primátorem a setrval zde až do konce svého života.

Jeho stěžejním dílem je Dvanáct knih o hornictví, které vyšly až po jeho smrti v roce 1555, a staly se minimálně na 200 let nejužívanější příručkou pro dobývání rud a jejich hutního zpracování. Kniha vyšla v jedenácti jazycích.

Od mineralogických úvah obrátil námi hledaný doktor svou pozornost i na míry, váhy a mincovnictví, o čemž píše ve svém pojednání O mírách a váhách Římanů a Řeků.

Je považován za jednoho z předních učenců renezance, byl dvakrát ženatý, měl několik dětí a zemřel v roce 1555 v Saské Kamenici ve svých 62 letech. Pochován je v zámecké kapli ve městě Zeitz.