Ne všechno, co je rezavé, patří do šrotu (2012). Lidé, kterým není lhostejný osud jednoho ostravského dolu, pohledem Marcela Petrova
Bohatýrské časy na Dole Alexander pominuly. Kola se dotočila, život se vytratil, objekty zpustly.
Důl Alexander stojí v Ostravě-Kunčičkách už od roku 1896. Poslední horníci odtud odešli 31. prosince 1992. O rok později byla šachta zasypána a v roce 2001 ji spolu s ostatními přilehlými objekty prohlásili kulturní památkou. Alexander nastoupil pozvolnou cestu devastace a zapomnění. Hrdá silueta těžní věže je však stále viditelná zdaleka.
Odborníci považují Důl Alexander za jednu z největších ostravských památek. Bohužel její stav tomu neodpovídá. V areálu nyní hospodaří několik subjektů, které nemají k památce valnější vztah. Naprostou výjimku však představuje Charita svatého Alexandra, jejíž počínání je pro Alexander velkým požehnáním. Dnes Charita svatého Alexandra využívá bývalou administrativní budovu, kovárnu a kočárovnu. Vše vypadá jako v dobách největší slávy. S čistým provedením průmyslové architektury počátku 20. století jsou spokojení samozřejmě především památkáři.
Ale šachta, to je především těžní věž. Zachránit věž Dolu Alexander znamená nalézt pro ni nové využití. Ale lze vůbec takto atypickou stavbu využít jinak než k těžbě uhlí?